ECLI:CZ:US:2013:1.US.789.13.1
sp. zn. I. ÚS 789/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Bronislava Pešíka, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 318/2012-80 ze dne 22. listopadu 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - Krajského soudu v Brně č. j. 3 Cm 73/2012-46 ze dne 31. 5. 2012, kterým byl - po provedeném dokazování - ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz téže spisové značky ze dne 6. 4. 2012, podle něhož byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz 37 660 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Neústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel, podle důvodů stížnosti, jednak v tom, že právní institut půjčky jakožto reálného kontraktu byl podle něj interpretován v rozporu s konstantní judikaturou, aniž byla tato skutečnost řádně a přesvědčivě zdůvodněna, a dále v tom, že právní závěr o nemožnosti vznést námitku promlčení (patrně měl na mysli započtení) v námitkovém řízení proti směnečnému platebnímu rozkazu považuje za výsledek ústavně nesouladné interpretace příslušných právních norem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud podrobné zdůvodnění napadeného rozhodnutí, odkazující v poměru ke kauzální námitce stěžovatele na provedené dokazování a v poměru k námitce započtení na judikaturu Nejvyššího soudu, reagující tak v podstatě i na námitky ústavní stížnosti, za zcela přesvědčivé, nevykazující prvky libovůle, pročež lze na ně zcela odkázat s tím, že k výkladu a sjednocování "jednoduchého" práva je povolán právě a především Nejvyšší soud. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu