ECLI:CZ:US:2013:1.US.822.13.1
sp. zn. I. ÚS 822/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 556/2012 ze dne 19. prosince 2012 a Okresního soudu v Přerově sp. zn. 15 Nc 741/2004 ze dne 19. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článků 90 a 96 odst. 1 Ústavy, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dcerám E. B. a Ch. B., a to tak, že nebylo vyhověno návrhu otce-stěžovatele na střídavou výchovu dětí oběma rodiči, obě nezletilé děti byly svěřeny do výchovy matky, otci bylo stanoveno výživné na obě dcery a zároveň byl upraven jeho styk s oběma nezletilými.
Proti uvedeným rozhodnutím směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost otce, který v ní i s odkazem na znalecký posudek a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu opakovaně uvádí argumenty svědčící podle něj ve prospěch střídavé výchovy obou dětí. Obecným soudům v podstatě vytýká, že svá rozhodnutí nezdůvodnily dostatečně a nezohlednily skutečnosti, které podrobně rozepisuje a vnímá je jako významné. Obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů a navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí pro porušení práv shora označených.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav, i při vědomí nálezů, jichž se stěžovatel dovolává, v dané věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy, jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, se dané věci řádně věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedly své úvahy, na jejichž podkladě svěřily děti do výchovy matky a nikoliv do střídavé péče obou rodičů, přitom, což nutno zdůraznit, zároveň široce upravily styk stěžovatele s oběma dětmi. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu