ECLI:CZ:US:2013:1.US.922.13.1
sp. zn. I. ÚS 922/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele obec Březová, se sídlem Březová č. p. 36, IČ: 00568511, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 26 Cdo 1507/2012-341, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, č. j. 68 Co 1/2011-320, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2013, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě, kterou se stěžovatel proti žalované EKO-UNIBAU, a. s., se sídlem Ječná 25, Praha 2, IČ: 63483866, domáhal zaplacení částky 632 490, 20,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájemného.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 10. 3. 2010, č. j. 16 C 105/2005-288, byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 169 618,- Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 4. 4. 2011, č. j. 68 Co 1/2011-320, jímž byla stěžovateli rovněž uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 60 660,- Kč. Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že žalovaná nebyla ve sporu pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 26 Cdo 1507/2012-341, odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k pasivní legitimaci žalované uvádí, že z dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 24. 7. 1993 byl zřejmý úmysl, aby na místo původního nájemce nastoupila právě žalovaná. Uznává však, že nedošlo k formálnímu ukončení nájemní smlouvy s původním nájemcem, jehož obchodní firma EKO-UNIBAU, spol. s r. o., byla velmi podobná firmě žalované, přičemž jejím jednatelem byla stejná osoba, která se stala předsedou představenstva žalované. Stěžovatel i žalovaná se navíc po mnoho let měly chovat v souladu s nájemní smlouvou (zejména řádným placením za uložený odpad), která byla v řízeních před obecnými soudy shledána neplatnou.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem jak odvolacího soudu, tak i soudu Nejvyššího. V prvé řadě uvádí, že způsob posuzování smluvního vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou má základ v nepřípustně formalistickém náhledu, jež vedl k nespravedlivému rozhodnutí. Rovněž závěr o neexistenci nájemního vztahu k obecním pozemkům je v daném případě výsledkem interpretačních postupů, které zcela opomíjejí ústavněprávní aspekt náhledu na soukromoprávní vztahy. Obecné soudy naopak měly přihlédnout k tomu, že autoři smluv jsou mnohdy laici a nejsou tedy schopni dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Dle stěžovatele tak není možné vznášet přehnané nároky na formulaci smlouvy, resp. uplatňování těchto nároků z ústavněprávního hlediska akceptovat. Nejvyššímu soudu je pak vytýkáno, že v rámci rozhodování o přípustnosti dovolání konstatoval, že argumentace stěžovatele zdůrazňující nesprávné právní posouzení nájemního vztahu mezi účastníky řízení je ve skutečnosti pouhou kritikou správnosti skutkových zjištění.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek odvolacího soudu pro zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a do práva na ochranu vlastnictví, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušil.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že postupu odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalovaná nebyla ve sporném řízení pasivně legitimována, nelze nic vytknout. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je přímo uvedeno, že "smlouva o nájmu ze dne 24. 7. 1993 byla uzavřena mezi stěžovatelem a společností EKO-UNIBAU, spol. s r. o.". Ze smluv, které byly poté uzavřeny mezi společností EKO-UNIBAU, spol. s r. o., a žalovanou, nevyplývá, že by žalovaná vstoupila do postavení nájemce podle výše uvedené smlouvy o nájmu. Takový následek podle odvolacího soudu nemohl způsobit ani dodatek ke smlouvě o nájmu č. 2 uzavřený dne 18. 3. 1996, kterým bylo změněno označení nájemce na EKO-UNIBAU, a. s. Uvedený dodatek byl totiž stvrzen pouze podpisem pronajímatele a žalované, nikoliv tedy nájemce, společnosti EKO-UNIBAU, spol. s r. o. K dotazu odvolacího soudu pak žádný z účastníků řízení netvrdil, že by došlo k ukončení nájemního vztahu dle smlouvy o nájmu ze dne 24. 7. 1993. Vzhledem k tomu, že podle odvolacího soudu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí stále trval nájemní vztah mezi stěžovatelem a původním nájemcem, je nutno, aby se stěžovatel domáhal plnění po tomto původním nájemci, nikoliv po žalované.
K postupu Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud rovněž žádné námitky. Pokud v řízení o stěžovatelově dovolání bylo konstatováno, že dovolání není přípustné podle
§237 odst. 1 písm. písm. b) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2012), bylo jej možné zdůvodnit pouze podle §241a odst. 2, nikoliv tedy podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2012). Stěžovatel však z pohledu Nejvyššího soudu jako dovolací důvod uplatnil právě důvod upravený v §241a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2012). Výtku nesprávného právního posouzení tak Nejvyšší soud správně posoudil jako kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Ač Ústavní soud obecně souhlasí s argumentem, jenž stěžovatel uplatnil ve své stížnosti, tedy že rozdíl mezi nesprávným právním posouzením a vadným skutkovým zjištěním může být v některém případě obtížně zjistitelný, nelze tento argument v souzené věci uznat. Podstatou nejednoty mezi názory stěžovatele a obecných soudů totiž není nesprávná právní kvalifikace, nýbrž řešení otázky, které subjekty jsou účastníky právního (nájemního) vztahu.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ze stejných důvodů Ústavní soud dále konstatuje, že v souzené věci nedošlo ani k zásahu do práva na ochranu vlastnictví, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu