ECLI:CZ:US:2013:1.US.998.13.1
sp. zn. I. ÚS 998/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Jiráskova 506, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Cm 228/2011-52, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. července 2012 č. j. 39 Cm 228/2011-59 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 12 Cmo 392/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové prvým ze shora označených rozhodnutí zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení směnečné sumy 1 140 Kč s 6% úrokem z prodlení, neboť stěžovatelkou předloženou směnku posoudil jako směnku neplatnou. Pokud stěžovatelka požadovala žalovanou částku z titulu závazkového vztahu jako pohledávku na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví, nemohl soud, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, o takovém nároku rozhodnout pro svůj nedostatek věcné příslušnosti. Následně jmenovaný soud druhým z označených rozhodnutí zamítl stěžovatelčin návrh na vydání doplňujícího rozsudku ohledně nároku vyplývajícího ze závazkového vztahu, neboť, jak uvedl v důvodech rozhodnutí, nemohl se zabývat zaplacením žalované částky z jiného titulu než ze směnky s ohledem na svoji věcnou nepříslušnost. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to v podstatě s odůvodněním, že soud prvního stupně výrokem svého (shora označeného) rozsudku vyčerpal celý předmět řízení.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka - podobně jak to činila v ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 4511/12, týkající se totožných účastníků řízení - v podstatě namítá, že jí soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu tím, že se odmítly zabývat všemi důvody uplatněného nároku a všemi skutkovými tvrzeními, o nároku rozhodly jen na základě některého z nich a stěžovatelku nutily uvést právní důvod žalobou požadovaného plnění, ačkoliv účastník řízení takovou povinnost nemá.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu bagatelních věcí se týkající, stejně jako svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl.
Po zjištění, že předmětná věc je zcela skutkově srovnatelná s věcí u něj vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 4511/12, týkající se týchž účastníků, jež byla ukončena usnesením o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost, odkazuje Ústavní soud, pokud jde o zdůvodnění rozhodnutí, zcela na odůvodnění uvedeného usnesení, od jehož závěrů ani v této věci nemá důvodu se odchylovat. Proto byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu