ECLI:CZ:US:2013:2.US.1014.13.1
sp. zn. II. ÚS 1014/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, č. j. 26 Cdo 683/2012-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 18 Co 120/2011-74, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 16 C 237/2010-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 18 Co 120/2011-74, potvrdil rozsudek Obvodního pro Prahu 5 ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 16 C 237/2010-39, kterým byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku (jednalo o nadstandardní byt na nábřeží v Praze 5) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dovodily, že Městská část Praha 5 jakožto žalobce, byla aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu, když nájemní vztah uzavřený se žalovaným na dobu určitou skončil ke dni 15. květnu 2009 a posléze nedošlo k novému uzavření nájemní smlouvy.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, č. j. 26 Cdo 683/2012-103, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se vypořádal jak s námitkou žalovaného, že žalobkyně nemá právní subjektivitu a procesní způsobilost a tedy že není ve věci aktivně legitimována, tak i s námitkou neplatnosti nájemní smlouvy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině namítá porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces, ovšem bez bližší konkretizace. V rovině podústavních námitek vyslovuje přesvědčení, že nájemní smlouva ze dne 22. června 2005, je absolutně neplatná, neboť nebyla schválena Radou městské části Praha 5. V této souvislosti poukazuje na praktiky starosty městské části Praha 5 JUDr. Milana Jančíka. Rovněž odkazuje na judikaturu (konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3130/2005), která se týká problematiky pravomoci obcí. Ze skutečnosti, že rada schválila prodloužení dosavadní nájemní smlouvy a nikoliv novou nájemní smlouvu dovozuje, že zůstává oprávněným nájemcem předmětného bytu, a to na základě této původní nájemní smlouvy ze dne 5. května 2000. Dále zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu ohledně otázky subjektivity městských částí v Praze, přičemž poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o hlavním městě Praze.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal s ohledem na tvrzení stěžovatele napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
7. V dané věci obecné soudy vyhověly žalobě podané městskou částí Praha 5 na vyklizení bytu, když nezpochybnily aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby na vyklizení bytu, který jí byl svěřen do správy, ani platnost nájemní smlouvy uzavřené dne 22. června 2005. Proti právním závěrům vysloveným v rozhodnutích obecných soudů, které své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Pokud stěžovatel zpochybňuje okolnosti uzavření nájemní smlouvy, jedná se o tvrzení skutková, k jejichž přezkumu není Ústavní soud v žádném případě oprávněn.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu