ECLI:CZ:US:2013:2.US.1023.13.1
sp. zn. II. ÚS 1023/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Petra Nováka, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře, Náplavní 2013/1, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č. j. 22 Co 545/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu a rozhodnutí jemu předcházejících (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č. j. 52 E X E 1214/2012-17 a platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. 14 C 204/2011-19).
Stěžovatel uvádí, že dne 29. 2. 2012 byl Obvodním soudem pro Prahu 2 vydán platební rozkaz č.j. 14 C 204/2011-19, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci pohledávku ve výši 283 464 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel podal dne 22. 5. 2012 odpor, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 č. j. 14 C 204/2011-29, odmítnut. O odvolání proti tomuto usnesení bylo Městským soudem v Praze dne 7. 12. 2012 rozhodnuto usnesením č. j. 25 Co 521/2012-46 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Na základě platebního rozkazu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č.j. 52 E X E 1214/2012-17 nařízena exekuce. Vzhledem k tomu, že o odvolání stěžovatele proti usnesení o odmítnutí jeho odporu bylo rozhodnuto až usnesením ze dne 7. 12. 2012, platební rozkaz v době nařízení exekuce dosud nebyl pravomocným (ačkoliv právní moc na něm formálně vyznačena dnem 10. 5. 2012), tedy nebyl ani vykonatelným a nemohl být exekučním titulem. K odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto napadeným usnesením tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 204/2011 došlo k několika závažným pochybením ze strany soudu. Zejména se soud měl od počátku zajímat, zda má stěžovatel procesní způsobilost dle ust. §20 zákona o.s.ř. a nejsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka dle ust. §29 o.s.ř. (stěžovatel uvedl, že je plně invalidní, v roce 1974 byl plně zbaven způsobilosti k právním úkonům, které bylo v roce 1987 zrušeno). Stěžovatel v současné době téměř neumí číst a psát, dokáže se pouze podepsat, na což v odporu i odvolání proti odmítnutí odporu poukazoval. Soud dále pochybil při doručování písemností stěžovateli (bylo doručováno na adresu N., P, a to i přesto, že stěžovatel je již od 26. 1. 2012 hlášen k trvalému pobytu na adrese H., P., a tuto adresu rovněž uváděl na všech podáních adresovaných soudu jako adresu svého trvalého bydliště. Soudu také muselo být známo, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2010, č. j. 22 C 323/2007-99, zamítnuta. Nelze proto očekávat, že by se stěžovatel zdržoval v předmětném bytě.)
Uvedeným pochybením došlo k vyloučení účasti stěžovatele na řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 204/2011, stěžovatel tedy neměl možnost uplatňovat své právo, vyjádřit se ke skutečnostem tvrzeným vedlejším účastníkem, ani předložit důkazy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Uvedené zcela platí ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 22 Co 545/2012-46, o potvrzujícím rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o nařízení exekuce, jehož zrušení se stěžovatel podle petitu, jenž je pro Ústavní soud závazný, výslovně domáhá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecný soud odvolání stěžovatele přezkoumal v rozsahu možností ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu a své závěry řádně odůvodnil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odpor proti platebnímu rozkazu (stěžovatelem podaný dne 22. 5. 2012) byl odmítnut pro opožděnost, přičemž k odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí o odmítnutí odporu potvrzeno.
Z hlediska ústavnosti nemá Ústavní soud uvedeným závěrům, co vytknout. Ústavní soud pouze dodává, že jak ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 2, platební rozkaz stěžovatel převzal již dne 23. 4. 2012.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v textu ústavní stížnosti uvádí, že napadá i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. 14 C 204/2011-19 (platební rozkaz), případně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 o odmítnutí odporu a veškerou argumentaci směřuje právě proti těmto rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k uvedeným rozhodnutím se jedná o návrh nepřípustný.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je ovšem od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Vzhledem k tomu, že námitky vztahující se k těmto rozhodnutím lze podřadit po důvody žaloby pro zmatečnost dle §229 o.s.ř., je třeba je nejprve uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání uvedených rozhodnutí z důvodů, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Ostatně z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel žalobu pro zmatečnost pro nezhojitelné vady řízení podal.
Jakkoliv lze chápat obtížnost nepříznivé situace stěžovatele, nezbývá, než aby o ochranu svých práv usiloval adekvátními právními prostředky a nejdříve využil všechny procesní prostředky umožňující mu napravit tvrzená pochybení nalézacího řízení (případně usiloval o odklad výkonu rozhodnutí, či následně o zastavení řízení). Z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č.j. 22 Co 545/2012-46 odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k "rozhodnutím jemu předcházejícím" odmítnout jej jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu