ECLI:CZ:US:2013:2.US.1094.13.1
sp. zn. II. ÚS 1094/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Eckerl, zastoupené JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti rozsudkům Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2011 č. j. 15 P 159/2009-164 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2013 č. j. 13 Co 621/2011-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků vydaných v její rodinněprávní věci, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu rovnosti ve smyslu článku 1 a článku 37 odst. 3 Listiny, "práva na rodinu" zakotveného v článku 32 Listiny, práva na projednání věci v přítomnosti účastníka a vyjádření se ke všemu prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, a dále pro porušení práv dle článku 1, článku 2, článku 4, článku 82 odst. 1 a článku 90 Ústavy, článku 2, článku 3 a článku 4 Listiny.
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádané kopie v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Teplicích zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 1. 2013 č. j. 13 Co 621/2011-199 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2011 č. j. 15 P 159/2009-164, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu úpravy výchovy a výživy k její nezletilé dceři Janě Böckerové, která byla dřívějším rozsudkem tamního soudu svěřena do péče otce. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k zásadní a závažné změně poměrů, neboť otec se o nezletilou stará řádně již čtyři roky, matka tehdy dala přednost odchodu za přítelem do Německa a o nezletilou projevovala pouze sporadický zájem. Uzavřel, že aktuální údajně lepší bytové a majetkové poměry matky nemohou převážit nad dosavadní řádnou péči otce, vybudovaným citovým poutem s nezletilou a zájmem na stabilitě výchovného prostředí nezletilé.
V ústavní stížnosti stěžovatelka soudům vytýká, že dostatečně nezkoumaly bytové, finanční a majetkové poměry obou rodičů, ale převzaly konstatování kolizního opatrovníka o existenci vhodných podmínek pro výchovu dcery u otce. Uvádí, že má vytvořeny lepší bytové, finanční a majetkové podmínky, neboť se vdala za německého státního příslušníka, který vlastní rodinný dům se zahradou, jeho příjem činí v přepočtu cca 60 000 Kč měsíčně, dcera by mohla navštěvovat blízkou mateřskou školku a hrát si se synem stěžovatelky narozeným z tohoto manželství. Naopak otec bydlí v bytě o velikosti 1 + 1 s přítelkyní a jejím dítětem a pracovní poměr mu skončil v lednu tohoto roku. Namítá, že se několikrát snažila dceru kontaktovat telefonicky přes otce, který jí "dceru k telefonu nedával" nebo "jí telefon vůbec nezvedal" a posléze si změnil telefonní číslo. Stěžovatelka vysvětluje, že dceru nemohla osobně navštěvovat z důvodu celodenní péče o vážně nemocnou matku svého manžela. Konečně stěžovatelka soudům vytýká, že nenechaly vypracovat znalecký posudek o míře citového pouta mezi otcem a dcerou.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 349/12 ze dne 24. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení §28 zákona o rodině umožňuje soudu, aby při změně poměrů změnil nebo upravil dohodu či dřívější rozhodnutí soudu o úpravě výchovy a styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1487/13 ze dne 30. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v minulosti dovodil, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí o výchovném prostředí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 ze dne 9. 3. 2000, U 5/17 SbNU 367). Ztotožnil se s názorem teorie, že s ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí a na zájem nezletilce na jeho další řádné výchově je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje. Z toho vyplývá, že půjde zpravidla o změnu poměrů rodiče, který vychovává nezletilé dítě. Naproti tomu nebude důvodem změny rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte jedním rodičem změna poměrů u druhého rodiče (který nevychovává nezletilé dítě) tkvící pouze v tom, že (na rozdíl od doby dřívějšího rozhodování o výchovném prostředí) vykazuje druhý rodič v podstatě stejnou způsobilost k výchově nezletilého dítěte jako rodič, který je vychovává (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/05 ze dne 8. 8. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud také zdůrazňuje, že zájem dítěte je základním dlouhodobě obecně přijímaným kritériem při jakékoli činnosti týkající se dětí včetně soudního rozhodování o nich (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 599/10 ze dne 22. 4. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3310/12 ze dne 6. 11. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z pohledu výše uvedených zásad není obecným soudům co vytknout. Soudy si opatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, která srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily. Při zkoumání, zda je dána tzv. kvalifikovaná změna poměrů, soudy správně nezohledňovaly pouze okolnost, že materiální zabezpečení matky se oproti minulosti zlepšilo či dokonce předstihlo zabezpečení ze strany otce; tato okolnost totiž sama o sobě není dostatečným důvodem pro vytržení nezletilé z jejího stabilního výchovného prostředí a přerušení vytvořených osobních vazeb. Ze skutkových zjištění je patrno, že otec se o dceru řádně stará, z čehož lze usuzovat i na existenci citového pouta mezi otcem a nezletilou a na nadbytečnost znaleckého posudku v tomto směru; ostatně ani stěžovatelka netvrdí, že by tomu bylo jinak a že by snad dcera měla k ní vytvořen bližší vztah než k otci, což nelze ani předpokládat vzhledem k jejímu sporadickému kontaktu s dcerou, ať už způsobenému jakýmikoli příčinami. Je chvályhodné, že stěžovatelka v současnosti přikládá vysokou důležitost co největšímu kontaktu se svou dcerou, který hraje významnou roli ve výchově v jejím útlém věku, a lze doufat, že stěžovatelka bude mít i nadále svůj rodinný a pracovní život uspořádán tak, aby jí umožňoval pravidelný osobní kontakt s její dcerou, o který nyní usiluje.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení žádného z jejích ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu