ECLI:CZ:US:2013:2.US.1138.13.2
sp. zn. II. ÚS 1138/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Vinh Nguyen Thanh, zastoupeného JUDr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 133/2012- 147 ze dne 24. 1. 2013 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 465/2010-124 ze dne 16. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutích, a to ve výrocích o nákladech řízení, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce na majetek stěžovatele (viz výrok I.). Dalším výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit oprávněnému náklady řízení v částce 11 040 Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit oprávněnému náklady odvolacího řízení v částce 13 836,95 Kč (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která směřuje proti nákladovým výrokům obou uvedených rozhodnutí, namítá, že se ocitl v pozici povinného v celkem 5 exekučních řízeních, v nichž byly vymáhány blokové pokuty. Návrhy na exekuci byly podávány v krátkém časovém úseku a nic nebránilo tomu, aby byl podán návrh jediný. Z celkové dlužné částky za pokuty se tak stal dluh mnohonásobně navýšený o náklady exekuce. Přestože neuspěl se žalobou pro zmatečnost, nesouhlasí s uloženou povinností hradit oprávněnému náklady, neboť má za to, že exekuční řízení byla proti němu vedena především za účelem zajištění výdělku pro advokátku zastupující oprávněného. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k otázce náhrady nákladů řízení za právní zastoupení státu a veřejnoprávních korporací advokátem, od níž se dle jeho názoru obecné soudy odklonily. Upozorňuje též na některá rozhodnutí vydaná v exekučních řízeních vedených proti němu, kde soudy naopak závěry Ústavního soudu akceptovaly. Vyslovuje přesvědčení, že na kauzu žaloby pro zmatečnost, která je derivátem z exekuční kauzy, je nutno v případě nákladů řízení aplikovat stejné kautely jako v rámci exekučního řízení samotného.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobném případě posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Skutkově i právně shodnou problematiku již Ústavní soud řešil na základě obsahově totožné ústavní stížnosti stěžovatele podané proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze vydaným v řízení o jiné stěžovatelem podané žalobě pro zmatečnost, zamítnuté ze stejných důvodů jako v nyní projednávaném případě. Uvedenou ústavní stížnost usnesením sp. zn. IV. ÚS 1137/13 ze dne 12. 6. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěry učiněné v označeném usnesení lze plně aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledává důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje. Znovu opakuje, že stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke specifickým otázkám náhrady nákladů řízení je nepřípadný. Ve stěžovatelově případě nešlo o spor, jehož předmětem by byla bagatelní částka či formulářová žaloba, kde by stěžovatel byl v postavení žalovaného; šlo naopak o stěžovatelem vyvolané zmatečnostní řízení, a to v situaci, kdy pro uplatnění jím zvoleného zmatečnostního důvodu nebyly splněny procesní podmínky - s touto skutečností se ostatně oba soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Za dané situace tak ani skutečnost, že město Česká Lípa bylo v řízení zastoupeno advokátem, nemůže mít sama o sobě ústavněprávní relevanci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu