ECLI:CZ:US:2013:2.US.1155.13.1
sp. zn. II. ÚS 1155/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti MOFIBRA CZ, a.s., se sídlem Brno, Trnitá, Cyrilská 357/14, zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Ponávka 2, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012 č.j. 20 C 195/2010-118 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2013 č.j. 15 Co 7/2013-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4 odst. l a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na zrušení předběžného opatření vydaného Městským soudem v Brně dne 5. 11. 2010 č.j. 20 C 195/2010-36, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2011 č.j. I5 Co 5/2011-64.
V řízení u obecných soudů se žalobce domáhá odpůrčí žaloby ve vztahu k právnímu úkonu spočívajícímu v nepeněžitém vkladu nemovitostí konkretizovaných v petitu žaloby s tím, že tento právní úkon, učiněný Ing. Pavlem Bradávkou a jeho manželkou do společnosti MOFIBRA CZ a.s. (stěžovatelka) a zapsaný v obchodním rejstříku této společnosti ke dni 7. 11. 2007, je vůči žalobci neúčinný. (U Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. 41 Cm 71/2010 veden spor, kde se žalobce domáhá uložení povinnosti Ing. Pavlu Bradávkovi zaplatit mu částku 5 000 000 Kč.) V průběhu řízení bylo na návrh žalobce vydáno předběžné opatření, jímž byla zakázána veškerá právní dispozice s nemovitostmi vymezenými ve výroku rozhodnutí, neboť bylo shledáno naplnění předpokladů navrhovaného předběžného opatření z důvodu obavy, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen (ústavní stížnost proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1058/11 dne 28. 4. 2011 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).
Stěžovatelka se domáhala zrušení nařízeného předběžného opatření, neboť pominuly důvody, pro které bylo nařízeno. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala zrušení vydaného předběžného opatření.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že obecné soudy rozhodly svévolně v rozporu se skutkovým stavem a bez opory v provedeném dokazování. Zejména namítá, že Ing. Pavel Bradávka a ani "osoby blízké" nejsou vlastnicky spjati se žalovanou. Ochrana toho, v jehož prospěch je předběžné opatření nařízeno, nesmí dosáhnout takové intenzity, aby to prakticky znemožnilo existenci a fungování povinné strany. Není smyslem institutu předběžného opatření dát třetí osobě na základě prostého zahájení soudního řízení o zaplacení peněžité pohledávky zbraň proti jinému v podobě předběžného opatření omezujícího ho na vlastnictví proto, aby byla vymožena neexistující pohledávka. Za situace, kdy soudní řízení trvají nepřiměřeně dlouho, kdy předběžné opatření je vázáno na ukončení řízení o odpůrčí žalobě a ukončení nalézacího řízení o pohledávce, je stěžovatelka, jež spor žalobce o peněžitou pohledávku nikterak nezapříčinila, postavena do neřešitelné situace.
Jestliže obecné soudy při vydání předběžného opatření považovaly za osvědčenou pohledávku žalobce již jen tím, že je o ni veden spor, pak v řízení o zrušení předběžného opatření podle §77 odst. 2 o.s.ř. musí také postačovat osvědčení (nikoliv prokázání) zániku okolností a důvodů, za nichž bylo předběžné opatření vydáno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti obecně vyjadřuje nesouhlas s nařízením předběžného opatření a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, které nevyhověly návrhu na jeho zrušení, způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Dle ustanovení §77 odst. 2 o.s.ř. "Předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno". Je zřejmé, že při rozhodování o zrušení předběžného opatření obecný soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly. Obecný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření nezkoumá.
Ústavní soud v řadě předchozích případů judikoval, že posouzení podmínek pro vydání, resp. zrušení předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů z věcného hlediska přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Při posuzování ústavní stížnosti směřující do rozhodnutí týkajícího se předběžného opatření, tedy rozhodnutí, kterým není konečným způsobem zasahováno do práv a povinností účastníků, Ústavní soud je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.
Uvedenému kritériu obecné soudy v posuzované věci dostály. Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a zjišťovaly, zda nastaly shora uvedené okolnosti, které by dle ustanovení §77 o.s.ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření. Své závěry soudy patřičně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů mají za to, že jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti (s ohledem na obsah a předmět odpůrčí žaloby mj. trvá obava z ohrožení případného výkonu rozhodnutí v důsledku snahy stěžovatelky převést nemovitosti na třetí osobu, tedy nejen ve vazbě na možné obchodní propojení vkladatelů nemovitostí a stěžovatelky). Ústavní soud proto nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou svévolná. Ústavní soud dodává, že zákon nepředpokládá (a ani nepožaduje), aby soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření prováděl dokazování, neboť rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě alespoň osvědčit žalobce.
Poukazem stěžovatelky ohledně značné délky řízení, v jehož rámci bylo předběžné opatření vydáno, se Ústavní soud s ohledem na jeho obecnost a subsidiární povahu ústavní stížnosti, jež nastupuje teprve po vyčerpání všech adekvátních procesních prostředků, nezabýval.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem zvážily možnosti opodstatňující zrušení předběžného opatření, své právní závěry přiměřeně odůvodnily a uvedly, jaké okolnosti je k rozhodnutí vedly. Napadená rozhodnutí nelze proto považovat za ústavně nesouladná, přičemž přezkoumání správnosti závěrů o reálné existenci důvodů pro zrušení předběžného opatření Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu