ECLI:CZ:US:2013:2.US.1166.12.2
sp. zn. II. ÚS 1166/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Chmely, advokáta se sídlem v Brně, Kounicova 13/271, zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2012 ve věci sp. zn. 3 To 141/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2011 ve věci sp. zn. 1 T 10/2006 přiznal stěžovateli jako obhájci obžalovaného odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 289 893,-Kč. K stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 290 868,- Kč.
Stěžovatel požadující odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 316 563,- Kč v ústavní stížnosti, stejně jako předtím ve stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, polemizuje se správností obecnými soudy zvolené interpretace intertemporálního ustanovení vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 276/2006 Sb., přičemž postup vrchního soudu, jenž toto ustanovení de facto odmítl aplikovat, považuje za zcela svévolný a tedy odporující výše uvedeným ustanovením Ústavy a Listiny. Stěžovatel přitom v této souvislosti výslovně upozorňuje na sémantickou odlišnost pojmů "právní služba" (vyskytující se právě v ustanovení čl. II rozhodné vyhlášky) a "úkon právní služby".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Projednávanou ústavní stížností vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas s postupem vrchního soudu, jenž zvolil takový výklad přechodného ustanovení vyhlášky č. 276/2006 Sb., v jehož důsledku byla stěžovateli přiznána cca o 10% nižší odměna a náhrada hotových výdajů obhájce, než svým návrhem požadoval.
Stěžovatel tedy předkládá Ústavním soudu k posouzení spor o výklad podústavního právního předpisu (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 695/05), jehož výsledek nemůže z podstaty věci nikterak efektivně zasáhnout žádné stěžovatelovo základní právo, neboť stěžovatel by musel porušení svých základních práv pociťovat značně intenzivně (což ovšem ani netvrdí), aby bylo v daném kontextu možno vůbec uvažovat o porušení ustanovení čl. 28 Listiny.
Ústavní soud proto pouze konstatuje, že v posuzované věci zjevné prvky svévole neshledává (vrchní soud se se stěžejní stěžovatelovou námitkou na str. 3 napadeného usnesení dostatečně vypořádal); k hlubšímu přezkumu napadeného usnesení (viz výše) přitom není Ústavní soud zásadně oprávněn.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názory vyjádřené v napadeném rozhodnutí vrchním soudem nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Závěrem je nutno zdůraznit, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel nebyl vyzýván k odstranění vady podání spočívající v tom, že (nejen) v petitu ústavní stížnosti uvádí - zjevně nesprávně - jako datum vydání napadeného rozhodnutí vrchního soudu datum 18. 1. 2011.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu