ECLI:CZ:US:2013:2.US.1171.13.1
sp. zn. II. ÚS 1171/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Stanislavy F. Raphael, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2013 č. j. 17 Co 670/2012-266 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2012 č. j. 7 C 56/2010-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 4. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 7 C 56/2010-131 ze dne 1. 3. 2010, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 488/2011-212 ze dne 13. 12. 2011, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu dědického řízení vedeného pod sp. zn. 20 D 1721/2004. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové dovolání. Protože však nezaplatila soudní poplatek z dovolání, a to ani na základě výzvy soudu, okresní soud usnesením ze dne 2. 8. 2012 dovolací řízení zastavil. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala, napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí však bylo její odvolání odmítnuto jako opožděně podané a dalším napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrzeno.
Proti posledně uvedeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky pro opožděnost) a Krajského soudu v Hradci Králové (kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno) stěžovatelka brojí ústavní stížností, přičemž tvrdí, že ve věci obnovy řízení jednal a rozhodoval soud nezpůsobilý k nestrannému a nezaujatému posouzení. O podjatosti všech soudců se dozvěděla z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2013 č. j. 1 Nc 1108/2012-28, které bylo vydáno v řízení o jejím nároku na zaplacení 280 000 Kč s přísl., vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 9 C 22/2011. Stěžovatelka uvádí, že důvodem vyloučení soudců byla okolnost, že všichni soudci znají osobně matku stěžovatelky a druhé účastnice sporu jako přísedící u tamějšího soudu. Má za to, že tento důvod pro vyloučení soudců svědčí i ve věci obnovy řízení, kde vystupují stejné účastnice - stěžovatelka a její sestra. Matka účastnic, přísedící Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, svým nevhodným a negativním výchovným působením zapříčinila spor mezi dcerami, přičemž přátelské vztahy soudců k ní dávají předpoklad, že soudci získali poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování. Matka účastnic je rovněž soudní znalkyní a aktivně se angažovala ve věci nemovitosti, která je předmětem sporu. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že jí byla upřena možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, tedy před dovolacím soudem, neboť o zastavení dovolacího řízení a o odmítnutí odvolání stěžovatelky rozhodl podjatý soudce.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně proto řešit otázku přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti usnesením, kterým bylo odmítnuto její odvolání pro opožděnost, resp. potvrzeno usnesení její odvolání odmítající. V takovém případě dává právní řád České republiky stěžovatelce možnost ochrany jejích práv podáním žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), nastala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Jedinou námitkou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší, je tvrzení, že v řízení o obnově dědického řízení rozhodoval vyloučený soudce (soud). Věcného přezkumu této námitky by však stěžovatelka mohla dosáhnout jedině za předpokladu, že by před podáním ústavní stížnosti napadla pravomocná rozhodnutí o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, resp. potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, žalobou pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pokud totiž tvrdí, že o podjatosti soudců Okresního soudu v Ústí nad Orlicí se dozvěděla až z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 Nc 1108/2012-28 ze dne 31. 1. 2013, vydaného v jiné její věci, měla možnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení žalobou pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se o důvodu tvrzené podjatosti soudu dozvěděla (srov. §234 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, zda tento procesní prostředek sloužící k nápravě tvrzené vady využila; stěžovatelka pouze uvádí, že hodlá podat opravný prostředek proti celému pravomocnému řízení o obnově dědického řízení, a že ústavní stížnost proto podává z procesní opatrnosti. Ústavní soud však v této souvislosti připomíná, že až pravomocné rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je v daném případě rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou, když nebyl shledán důvod k postupu podle §75 odst. 2 uvedeného zákona.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. K odstranění této vady však stěžovatelku nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj