ECLI:CZ:US:2013:2.US.1223.13.1
sp. zn. II. ÚS 1223/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SUN PROTECTION s. r. o., IČ: 28288521, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 2 Afs 81/2012-26, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2012, č. j. 10 Af 106/2011-64, a ze dne 24. 10. 2012, č. j. 10 Af 161/2011-48 proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2011, č. j. 3740/11-1200, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2011, č. j. 5369/11-1200, a s rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011, č. j. 343121/11/077910302673, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2011, č. j. 4609/11-1200, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2011, č. j. 383806/11/077900305546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, co do formálních náležitostí odpovídajícím požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí završená rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jimi byla poškozena na svých základních právech, konkrétně právu nebýt jakkoliv diskriminována, chráněném Listinou základních práv Evropské unie, právu vlastnit majetek a právu podnikat, garantovaných čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 17 a 16 Listiny základních práv Evropské unie, a že rozhodnutí nerespektují zákaz zpětné účinnosti právních norem.
Stěžovatelka je výrobcem elektřiny ze slunečního záření, kterou dodává obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s. Dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), ve znění novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., je stěžovatelka jako poplatník povinna odvádět od 1. 1. 2011 z prodané elektřiny odvod ve výši 26% z výkupní ceny. Odběratel odvod po jeho vyúčtování sráží z nároku stěžovatelky a odvádí jej přímo správci daně. Napadená rozhodnutí finančních orgánů byla vydána na základě stěžovatelčiny stížnosti, kterou uplatnila podle §237 daňového řádu na postup plátce daně při popsaném odvodu vyúčtovaném za měsíce únor až květen roku 2011. Se stížností u správce daně neuspěla, finanční ředitelství podaná odvolání zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následující správní žaloby zamítl krajský soud. Kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka namítá, že k zásahu do jejích základních práv označených výše došlo aplikací protiústavních pravidel obsažených v §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. Ta zakotvují povinnost odvodu jen pro určité výrobce, a to za elektřinu vyrobenou pouze v určitém období. Podmínky podnikání jsou tak nastaveny diskriminačně a zasahují do legitimního očekávání stěžovatelky na nabytí majetkového prospěchu, které u ní založil zákon č. 180/2005 Sb. Nejvyšší správní soud namísto postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (předložení věci k provedení konkrétní kontroly ústavnosti použitého zákona), když použitá právní úprava výrazně omezila stěžovatelčino právo podnikat nedodržením přislíbených garancí a retroaktivní změnou původně nastavených podmínek, pouze subsumoval případ pod nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Návrh co do formulace petitu sice směřuje proti specifikovaným rozhodnutím vydaným v souvislosti se stížností stěžovatelky proti postupu plátce při vyúčtování a srážce povinného odvodu, ovšem ve své podstatě brojí proti tomu, jak povinný odvod a jeho parametry nastavil zákonodárce v zákoně č. 180/2005 Sb. Konkrétně proti postupu finančních orgánů a správních soudů, který vydání napadených rozhodnutí předcházel, ani proti závěrům týkajícím se individuálního případu (resp. případů) stěžovatelky, nic namítáno není. Ústavní soud se přitom souladem ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. již zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (č. 220/2012 Sb.). V rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru, že předmětná ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelka sice ve svém podání tvrdí, že její návrh spočívá na odlišných základech, kterými se Ústavní soud ani v předmětném plenárním nálezu doposud nezabýval. Ústavní soud se s tím neztotožňuje. Rozdíl zřejmě stěžovatelka spatřuje v tom, že plénum Ústavního soudu neřešilo věc z pohledu Listiny základních práv Evropské unie. To ovšem není nijak podstatné. Ústavní soud zkoumal konformitu předmětné právní úpravy mimo jiné též z hlediska jejího dopadu do základních práv adresátů, a to včetně základních práv uváděných nyní stěžovatelkou. Je přitom lhostejné, který předpis se vezme jako pramen těchto základních práv, jsou-li tatáž obsažena ve více než jednom katalogu.
V souladu se závěry učiněnými v usnesení sp. zn. I. ÚS 1935/13, přijatém v obdobné kauze (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 1934/13, II. ÚS 2425/2013 či II. ÚS 2394/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud i nyní konstatuje, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti ani v předchozím řízení neuvedla, že by právě pro ni mělo s ohledem na specifické okolnosti některé z předmětných ustanovení likvidační charakter či zasahovalo samotnou majetkovou podstatu jejího podnikání. Ohledně její námitky, že ani pokles vstupních investičních nákladů v letech 2009 a 2010 neodůvodňuje zakotvení přijetí ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., je potřeba připomenout závěr nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, že "pokud zákonodárce na základě kalkulací, z nichž vyplývají snížené investiční náklady FVE v letech 2009 a 2010, přistoupil k zavedení nového právního institutu - odvodu - pouze ve vztahu k okruhu výrobců solární energie, a to pouze těch, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, nelze než mít takové kritérium za racionální a ústavně souladné." Na totéž rozhodnutí lze odkázat rovněž v souvislosti s námitkou zásahu do práva vlastnit majetek a práva na svobodu podnikání. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že byť došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického právního státu. Konečně stran namítané nepřípustné retroaktivity ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. Ústavní soud v předmětném nálezu uvedl, že "ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud ... neshledal."
S ohledem na nastíněnou podstatu argumentace stěžovatelky neměl Nejvyšší správní soud důvod nesubsumovat z výrazné části její případ pod nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a tím spíše pak neměl důvod přerušovat řízení a předkládat věc k provedení řízení o konkrétní kontrole ústavnosti.
Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, její ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu