ECLI:CZ:US:2013:2.US.1287.13.1
sp. zn. II. ÚS 1287/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Bedřicha Marečka, zastoupeného Pavlem Andrlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 18. 3. 2013 č.j. 12 Co 152/2013-98, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2013 č.j. 19 EC 276/2012-62 a návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo potvrzeno rovněž uvedené usnesení Okresního soudu v Olomouci (jeho zrušení rovněž požaduje), jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Dále stěžovatel žádá odložení vykonatelnosti napadených usnesení a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu o zaplacení 7 410 Kč požádal soud o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2012 č.j. 19 EC 276/2012-4, potvrzeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2012 č.j. 12 Co 634/2012-54 bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků (rozhodnutí nabyla dne 24. 1. 2013 právní moci). Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků znovu, z důvodů změny rozhodných skutečností, neboť pobírá příspěvek na živobytí a na bydlení. Obecné soudy jeho návrhu ústavní stížností napadenými rozhodnutími opět nevyhověly.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy se v plném rozsahu nevypořádaly s jeho tvrzeními a předloženými důkazy, které měly prokazovat, že je v obtížné finanční situaci. Zejména stěžovatel poukazuje na rozpor spočívající v tom, že jeden státní orgán uznal, že je natolik nemajetný, aby mu byly přiznány dávky hmotné nouze (příspěvek na bydlení a na živobytí) a druhý státní orgán - soud tvrdí, že se tím "pouze řeší jeho finanční situace", aniž by přihlédl k tomu, že je zcela bez prostředků.
Stěžovatel se tak liknavým a formálním přístupem soudů prvního i druhého stupně k jím uváděným tvrzením a důkazům a přehlížením institutu hmotné nouze, dostal do situace, kdy neuhradí-li soudní poplatek, nedomůže se svého práva (na náhradu škody), neboť řízení bude zastaveno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení i otázkou důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že jak otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, tak i otázku důvodnosti nároku na osvobození od soudních poplatků, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení i o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly.
Ustanovení §138 o. s. ř., jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o něj požádat. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění předpokladů je, jak bylo předesláno, na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost ve věci osvobození od soudních poplatků otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, např. osvobození od soudního poplatku právnických osob, nebo v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takové dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 495)]. Taková situace v projednávaném případě nenastala.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry vyvozenými krajským soudem a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se otázkou osvobození od soudních poplatků zabývaly a svá rozhodnutí, dle nichž ani přes důkazy, které stěžovatel předložil v odvolacím řízení, nejsou dány závažné důvody, pro přiznání osvobození od soudních poplatků, náležitě odůvodnily. V rozhodování obecných soudů nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud dodává, že již s ohledem na samu výši soudního poplatku -1000 Kč, nelze dovozovat, že by stěžovateli byl odepřen přístup k soudu z důvodu nemožnosti vyhovět poplatkové povinnosti spojené s podáním návrhu na zahájení řízení.
S ohledem na to, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh, spolu se souvisejícím návrhem na odklad vykonatelnosti, odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu nabyly ani dány podmínky pro postup dle §83 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu