ECLI:CZ:US:2013:2.US.1309.13.1
sp. zn. II. ÚS 1309/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Karla Veselého, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice-Semtín č.p. 81, Pardubice-Rybitví, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 16 C 159/2011-31 ze dne 31. 5. 2012 a výroku II. a III. usnesení Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 444/2012-55 ze dne 28. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, kterými byl zavázán k úhradě nákladů řízení.
Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy sjednané v článku VI., bod 2, smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí uzavřené mezi účastníky řízení dne 6. 5. 2009 a stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů řízení. Důvodem zamítnutí žaloby bylo neprokázání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti uvedeného článku smlouvy.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně zpět, odvolací soud řízení zastavil a zavázal jej k úhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel s výroky o nákladech řízení nesouhlasí, neboť dle jeho názoru soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval mechanicky dle ust. §142 odst. 1 o.s.ř. a vycházel pouze z toho, kdo v konečném výsledku měl úspěch. Soud rovněž nevzal v potaz, že na straně stěžovatele existují důvody zvláštního zřetele ve smyslu ust. §150 o.s.ř.
Stěžovatel nepopírá, že jeho žaloba musela být zamítnuta, protože pominul naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozhodčí doložky, avšak v době podání žaloby i v době změny žaloby ze dne 24. 8. 2010 trval. Naléhavý zájem pominul vinou strany žalované, protože dne 26, 10. 2010 byl vydán rozhodčí nález a žalovaná ani nesouhlasila s přerušením/odročením rozhodčího řízení na neurčito do doby soudního rozhodnutí o neplatnosti rozhodčí doložky.
Stěžovatel namítá, že v důsledku nesrovnalostí ze strany soudu, kdy do spisu nebyly řádně zakládány všechny písemnosti poskytnuté soudu účastníky řízení, nemohl vzít žalobu zpět, neboť soud by v době zpětvzetí žaloby neznal všechny okolnosti případu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů týkajících se nákladových výroků způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, přičemž v dané věci pro takovýto postup podmínky splněny nejsou.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud jejich závěrům nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. S přihlédnutím k právní úpravě obsažené v zák. č. 216/1994 Sb. a navíc za situace, kdy stěžovatel přímo uvádí, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy pominul vydáním rozhodčího nálezu ze dne 26. 10. 2010, přičemž vzal svůj návrh ze dne 24. 3.2010 (resp. odvolání ve věci samé ze dne 19. 6. 2012) zpět až v průběhu odvolacího řízení, nezbývá než upozornit na to, že v občanském soudním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva). Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, k jakým jím uplatněným kritériím ve smyslu §150 o.s.ř. obecné soudy nepřihlédly.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu