ECLI:CZ:US:2013:2.US.1353.13.1
sp. zn. II. ÚS 1353/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti RG-parking s.r.o., se sídlem Jaurisova 4, Praha 4 zastoupené JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Karlova 168/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2013 č.j. 26 Cdo 3372/2011-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 7. 2. 2011 č.j. 68 Co 537/2010-129, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 5. 2010 č.j. 18 C 454/2009-97. Tímto rozsudkem bylo stěžovateli uloženo "plnit smluvní povinnosti z nájemní smlouvy č. S/051/008/1601/R/2005 ze dne 7. 2. 2005 ve znění pozdějších dodatků a do 15 dnů od právní moci rozsudku umožnit ve smyslu článku 4. 6. této nájemní smlouvy bezplatné a volně přístupné parkování třetím osobám na střeše budovy (hromadných patrových garáží) č.p. X na pozemku parc. č. X/15, Praha 5".
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2013 stěžovatel upřesnil, resp. změnil petit návrhu tak, že požaduje vydání nálezu, kterým se uvedené usnesení Nejvyššího soudu mění tak, že dovolání je přípustné.
Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že dovolací důvod má po právní stránce pro napadané rozhodnutí ve věci samé zásadní význam. Dovolací řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, protože právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Ústavní soud předesílá, že dle petitu ústavní stížnosti, jenž je pro Ústavní soud závazný, se stěžovatel výslovně domáhá, aby Ústavní soud změnil výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu tak, že dovolání je přípustné.
Stěžovatel v podstatě tedy žádá Ústavní soud, aby nahradil rozhodovací činnost Nejvyššího soudu svojí činností vlastní, kterou však Ústava nepřipouští (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), a sám de facto o věci rozhodl právě tak, jak stěžovatel navrhuje. S ohledem na kompetence Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech, které jsou přesně vymezeny Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, na jejichž základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením, se tak jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže.
Ústavní soud nadto, s ohledem na původní petit návrhu, dodává, že jak ustáleně judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým je konstatována přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout dle ust. §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj