ECLI:CZ:US:2013:2.US.1408.13.1
sp. zn. II. ÚS 1408/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Zdeňka Roušala, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Myslíkova 174/23, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2013, č.j. 10 A 14/2012-65, o náhradě nákladů řízení a návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ním spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 24. 11. 2011, č.j. ŘKŘ-2359/2011 a věc vrácena žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný správní orgán je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 760 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaných nákladů. Namítá, že soud se v odůvodnění nevypořádal s návrhem a vyčíslením náhrady nákladů stěžovatele. Soud pouze odkázal na zákonné ustanovení, podle něhož se určuje výše odměny a nikoliv na ustanovení, dle kterého by tyto úkony bylo možné určit. Zejména namítá, že má nárok na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby, nikoli pouze dva, jak uvádí soud. Dle stěžovatele rozhodnutí soudu tak vykazuje znaky libovůle. Dodává, že ze strany Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje dochází k úmyslnému protahování řízení, které zatěžuje právními vadami, čímž neúměrně finančně zatěžuje účastníky řízení. K tomuto chování měl soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru krajského soudu o nákladech řízení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, přičemž v dané věci pro takovýto postup podmínky splněny nejsou.
Napadeným rozhodnutím bylo žalobě stěžovatele vyhověno a stěžovateli byly přiznány náklady řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, jejich konkrétní výši či přepočítávat skutečný počet provedených úkonů.
Ústavní soud dodává, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
Vzhledem k odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval návrhem na postup dle §62 citovaného zákona.
S ohledem na to, že napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu