ECLI:CZ:US:2013:2.US.145.13.1
sp. zn. II. ÚS 145/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele MEVA Schalungs-Systeme GmbH, adresa Industriestrasse 5, 72221 Haiterbach, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem Ph.D., advokátem, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 18 Co 318/2012-195, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 2011, č. j. 32 C 139/2010-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. prosince 2011, č. j. 32 C 139/2010-147, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (insolvenční správce úpadce) vydání věcí blíže specifikovaných ve výroku (jednalo se o bednění a jeho součásti). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že žalovaný měl v držení předmětné věci skladované v logistickém areálu Jažlovice na základě nájemní smlouvy, kterou však žalobce vypověděl a u německého soudu se domohl uložení povinnosti tyto věci vydat. V mezidobí byl na žalovaného prohlášen konkurs a předmětné věci byly insolvenčním správcem sepsány do konkursní podstaty. Posléze byl areál Jažlovice vydražen a předmětné věci vyňaty ze soupisu konkursní podstaty. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (předávacím protokolem, výpovědí svědků apod.) vzal za prokázáno, že veškeré bednění, které žalovaný měl, žalobci předal a v areálu Jažlovice žádné bednění nezůstalo. Žalobce přitom neodvezl veškeré bednění, ale pouze bednění použitelné, přičemž nepoužitelné bednění bylo vyřazeno a zlikvidováno. Pokud žalobce prokazoval svá tvrzení soupisem majetkové podstaty, soud prvního stupně k tomu uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že tyto soupisy buď neodpovídaly skutečnému stavu anebo žalobce zlikvidovanou část bednění ve své evidenci nezohlednil. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobcem nebylo prokázáno, že by žalovaný nějaké bednění stěžovateli zadržoval, tudíž nebyl splněn jeden ze základních předpokladů nutných pro úspěšné uplatnění reivindikační žaloby. Soud prvního stupně ve svém rozsudku dále uvedl, že se neztotožnil s názorem žalobce, že soupis majetkové podstaty sepsaný insolvenčním správcem je veřejnou listinou, v důsledku čehož by důkazní břemeno stíhalo žalovaného a nikoliv žalobce.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 18 Co 318/2012-195, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací argumentace žalobce se týkala především posouzení charakteru soupisu majetkové podstaty soudem prvního stupně, který mu nepřiznal status veřejné listiny, což mělo za následek neuznání obrácení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného. K tomu odvolací soud uvedl, že žalobce nevzal v úvahu, že soud prvního stupně své rozhodnutí nepostavil na závěru, že jeden z účastníků neunesl tzv. důkazní břemeno, ale že učinil jednoznačný závěr o skutkovém stavu (že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nedržel žádný prvek bednění, tedy ani prvky, které jsou předmětem dané reivindikační žaloby). Dle odvolacího soudu ze zjištění, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nedržel žádný prvek bednění, tedy ani prvky, které jsou předmětem dané reivindikační žaloby, vyplývá nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení o této žalobě, který postačuje k tomu, že nemůže být úspěšná. Z toho důvodu nebylo třeba se zabývat ani stěžovatelem nastolenou otázkou důkazní síly soupisu majetkové podstaty.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Hlavní námitka stěžovatele se týká závěru obecných soudů, které nepřiznaly soupisu majetku podstaty váhu veřejné listiny, která by byla způsobilá obrátit důkazní břemeno v řízení o vydání věci. Na podporu svého tvrzení, že soupis majetkové podstaty je veřejnou listinou, pak stěžovatel předkládá různé argumenty, z nichž nejzásadnější je, že insolvenční správce je osobou nadanou určitými veřejnoprávními pravomocemi a při své činnosti využívá metody veřejnoprávní regulace, přičemž je tímto svým úkonem schopen jednostranně ovlivnit právní postavení jiných osob. Stěžovatel i s ohledem na znění §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jakož i na judikaturu (např. ohledně doručenek či potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti), dovozuje, že soupisu majetkové podstaty je třeba přiznat váhu veřejné listiny. Vzhledem k tomu, že správnost veřejné listiny se presumuje, dokud není prokázán opak, mělo v dané věci dojít k obrácení důkazního břemene. Stěžovatel tedy neměl být zatížen důkazním břemenem ohledně tvrzení, že žalovaný má předmětné bednění v držení, nýbrž naopak žalovaný měl prokázat, že předmětné bednění nedrží. Obecné soudy tak svým postupem zatížily řízení procesní chybou, která vedla k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, které na jejich základě soudy učinily.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal s ohledem na tvrzení stěžovatele napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry (zejména skutkovými) vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by však svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
7. V dané věci obecné soudy zamítly žalobu na vydání věcí vycházejíce ze skutkového zjištění, že veškeré bednění, které žalovaný měl, stěžovateli předal a že v areálu Jažlovice žádné bednění nezůstalo, resp. nepoužitelné bednění, které stěžovatel nepřevzal, bylo zlikvidováno. Jedná se tedy o závěr skutkový, k němuž obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování, k jehož přezkumu však Ústavní soud není oprávněn. Jestliže stěžovatel namítá, že by procesní situace byla jiná (tzn. žalovaný by musel prokazovat, že předmětné bednění nedrží), pokud by soupisu majetkové podstaty byla přiznána důkazní váha veřejné listiny, lze mu dát v tomto směru sice zapravdu, nicméně Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru soudu prvního stupně o neveřejném (myšleno z pohledu §134 o. s. ř.) charakteru soupisu majetkové podstaty. Soupis konkursní podstaty není jako veřejná listina žádným právním předpisem označen a dostupná relevantní judikatura se k této otázce rovněž nevyjadřuje. Je potom věcí obecných soudů, aby v konkrétní věci tuto otázku posoudily a pakliže svoje závěry řádně zdůvodnily, nelze jim vytýkat pochybení, které by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by obecné soudy důkazy hodnotily mylně a v rozporu se zásadami logiky.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu