ECLI:CZ:US:2013:2.US.1733.13.1
sp. zn. II. ÚS 1733/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní společnosti Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., se sídlem Jiráskova 506, 516 23 Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, AK se sídlem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 217/2011-42, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2012 č. j. 39 Cm 217/2011-75 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013 č. j. 9 Cmo 48/2013-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. 5. 2013 a následujícího dne doručenou Ústavnímu soudu se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 960 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobu stěžovatelky proti žalovanému Ladislavu Mačátovi o zaplacení žalované částky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem zamítl s odůvodněním, že směnka, o kterou stěžovatelka opírala svůj nárok, není ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, platná. Vzhledem k tomu, že nešlo o spor mezi podnikateli při jejich činnosti a požadovaná částka nepřevyšovala 100 000 Kč, soud nemohl stěžovatelce přiznat uplatněný nárok z jiného právního důvodu než ze směnky pro nedostatek věcné příslušnosti soudu. Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 9 Cmo 354/2012. Do odvolání proti shora označenému rozsudku stěžovatelka vtělila i návrh na vydání doplňujícího rozsudku podle §166 odst. 1 o. s. ř., který Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením zamítl. K její argumentaci, že nebylo rozhodnuto o žalované pohledávce z příčinného závazkového vztahu na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví, soud uvedl, že zaplacením žalované částky z jiného titulu než ze směnky se s ohledem na svoji věcnou nepříslušnost nemohl zabývat. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka právním závěrům obecných soudů oponovala, jejich postup nepovažovala za správný a vyslovila přesvědčení, že pokud se krajský soud necítil být ohledně části žaloby příslušným, měl ji vyloučit k samostatnému projednání.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozuměl nejen řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené po jeho podání tímto zákonem.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 13. 4. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze o odmítnutí odvolání bylo podle ověření Ústavního soudu doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 26. 9. 2012. Nejpozději od tohoto data počala stěžovatelce běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, která marně uplynula dnem 26. 11. 2012. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podaná k poštovní přepravě až dne 28. 5. 2013 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť návrh na doplnění rozsudku podle §166 odst. 1 o. s. ř., ani rozhodnutí o něm, neměl na právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku žádný vliv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne též tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání doplňujícího rozsudku, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 9. 5. 2013. Ústavní stížnost proti němu směřující tak byla podána včas, tj. ve lhůtě dvou měsíců (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění od 1. 1. 2013). Vzhledem k tomu, že k vydání napadeného usnesení odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013, zabýval se Ústavní soud přípustností ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 o. s. ř. a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., neboť podle přechodných ustanovení čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. byla nová právní úprava určující jak pro posouzení přípustnosti dovolání, tak i ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí směřující.
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) vyjádřil přesvědčení, že v případě napadení meritorního usnesení odvolacího soudu potvrzujícího (procesní) usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na doplnění rozsudku podle §166 odst. 1 o. s. ř., se neuplatní žádná z výjimek podle §238 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu směřující. Ústavní soud dal v citovaném usnesení najevo (srov. odst. 11 - 13), jak nahlíží na interpretaci nového znění ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) se závěrem, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod (s výjimkou námitek, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva).
Závěry přijaté v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 bylo třeba respektovat i v projednávané věci, neboť ústavněprávní argumentace, skutkové okolnosti případu, jakož i právní hodnocení věci byly zcela srovnatelné. Ani v projednávané věci stěžovatelka nenapadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovoláním, ač o této možnosti byla soudem poučena. S ohledem na totožnost účastníků řízení má Ústavní soud za to, že pro účely projednávané věci postačí na závěry k přípustnosti dovolání a ústavní stížnosti podrobně rozvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 (právnímu zástupci stěžovatelky doručeného dne 4. 4. 2013) pouze odkázat a shodně jako v této věci uzavřít, že nevyčerpání všech zákonem stanovených procesních prostředků k ochraně práva předznamenává závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka