ECLI:CZ:US:2013:2.US.2293.13.1
sp. zn. II. ÚS 2293/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 5 Tdo 1392/2012-125, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 sp zn. 3 To 7/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 č. j. 41 T 8/2010-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku. Byl mu také spolu s druhým obžalovaným uložen trest propadnutí věci. Výše uvedeného činu se měli oba obžalovaní dopustit tím, že prostřednictvím společností, jež fakticky ovládali, deklarovali vývoz zboží (převážně telefonů a jejich příslušenství) mimo území Evropské unie společnostem, které nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost, případně uváděné zboží nikdy neodebíraly. Vývoz si obžalovaní nechali potvrdit jednotnou celní deklarací (dále jen "JCD") a poté zboží tajně vraceli zpět na území České republiky či jiných států Evropské unie, kde jej rozprodali. Příslušnému finančnímu úřadu přitom předložili daňová přiznání, kde byly zohledněny jednotlivé JCD s vědomím, že podle §66 zákona o dani z přidané hodnoty je toto dodání osvobozeno od DPH. Tím zkrátili DPH a vylákali výhodu na DPH, případně se o to pokusili. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině stěžovateli trest snížil na 6 let. Následně podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Jak uvádí, hlavně v rámci odvolacího řízení předložil řadu důkazů, které vyvrací závěry soudů, podle nichž byly vývozy pouze fiktivní. Společnosti, jež měly zboží kupovat, podle stěžovatele skutečně existují a fungují. Soudům se pak údajně nepodařilo prokázat, že by vyvezené zboží bylo vráceno zpátky na území České republiky. Odsouzení má být založeno pouze na "zobecňování závěrů ve vztahu ke všem dílčím útokům a nikoli na jednoznačném a bezchybném prokázání všech jednotlivých útoků stěžovatele".
Dále stěžovatel argumentuje, že telefonní dobíjecí kupóny, s nimiž také obchodoval, jsou pro účely DPH považovány za služby, nikoli za zboží. S tím se ztotožnil i Nejvyšší soud, který přesto uzavřel, že obžalovaní s kupóny zacházeli jako se zbožím, deklarovali jeho vývoz, uplatnili odpočty na DPH a následně tyto kupóny zpeněžili na území České republiky. V každém případě tedy byli povinni uhradit DPH z poskytnuté služby v České republice. S tím ovšem stěžovatel nesouhlasí, jelikož prodej kupónu na území České republiky nebyl dostatečně prokázán.
Stěžovatel konečně zpochybňuje, zda České republice vůbec vznikla nějaká škoda prodejem zboží v jiných zemích Evropské unie, jelikož české dani z přidané hodnoty podléhá prodej zboží, pouze pokud je místo plnění v České republice nebo jde o dovoz zboží. Pokud bylo zboží vyvezeno do jiné země Evropské unie, nemohlo dojít ke zkrácení daně. Tudíž i za předpokladu, že by skutková zjištění soudů byla správná, nemohlo tím dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení jednotlivě i v souhrnu a v rámci stanoveném trestním řádem (zásada volného hodnocení důkazů) jako výraz ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním rozporu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud však takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů stran skutkového stavu a od Ústavního soudu očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak ovšem vyplývá z výše řečeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly řádnému zjištění skutkového stavu značnou pozornost. Dokazování neprobíhalo jen před nalézacím soudem, nýbrž také před soudem odvolacím, který se zabýval i stěžovatelem nově předkládanými důkazy, k nimž se dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč je nepovažoval za přesvědčivé. Zjištění skutkového stavu se opíralo o dožádanou mezinárodní právní pomoc (z té mimo jiné vyplynulo, že zahraniční společnosti nikdy v rozsahu uvedeném na jednotlivých JCD se společnostmi, které obžalovaní ovládali, neobchodovaly), jednotlivé JCD, výpovědi svědků (např. pracovníků bezcelního skladu ve Švýcarsku a finančních úřadů) a druhého obžalovaného, odposlechy hovorů (v nichž se často domlouvalo přebírání a dovoz vyvezeného zboží, řešily se situace, kdy společnosti měly více vyváženého zboží než zboží nakoupeného, obžalovaní vyjadřovali strach, že na letišti dojde k odhalení zboží apod.), sledování osob, listinné důkazy a jiné předměty zabavené při domovních prohlídkách (např. razítka zahraničních společností, s nimiž mělo být obchodováno) i další důkazy. Nalézací i odvolací soud na základě těchto důkazů hodnocených samostatně a ve vzájemné souvislosti došly k přesvědčivému závěru, že zboží obžalovanými deklarované jako vyvezené mimo Evropskou unii bylo tajně vráceno zpátky na území České republiky a zde (případně v jiné zemi Evropské unie) poté prodáno. Ústavní soud nepovažuje tato zjištění za nepodložená či svévolná, čímž jsou možnosti ústavního přezkumu v tomto ohledu vyčerpány.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou záměnu zboží a služeb, tímto argumentem se již zabýval Nejvyšší soud, přičemž došel k závěru, že ačkoli k záměně skutečně došlo, na vině stěžovatele to nemohlo nic změnit. Odůvodnění Nejvyššího soudu je v této části zevrubné a přesvědčivé, Ústavní soud proto považuje za účelné na odůvodnění dovolacího soudu odkázat. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani žádné protiargumenty nepředkládá. Nejvyšší soud vysvětlil, že obžalovaní realizovali svou ekonomickou činnost týkající se dobíjecích kupónů zjevně na území České republiky (a nikoli ve prospěch plátce daně z jiného členského státu nebo podnikatele se sídlem ze třetí země), pročež byli i nadále povinni z poskytnuté služby uhradit DPH podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Tomu se však díky různým zastíracím úkonům vyhnuli.
Stěžovatel dále popírá, že by jeho jednáním vznikla České republice nějaká škoda. Tím stěžovatel zpochybňuje vypracovaný znalecký posudek, v němž znalec vznik škody jednáním obžalovaných, kdy deklarovali vývoz zboží mimo Evropskou unii a poté toto zboží tajně dovezli zpět na území České republiky či jiného státu Evropské unie, kde toto zboží rozprodali, aniž by řádně odvedli DPH, potvrdil. Ústavní soud předně podotýká, že jak z vyžádaného spisu vyplývá, stěžovatel tuto námitku v odvolání ani v řízení před odvolacím soudem vůbec neuplatnil (argument o neexistenci škody odůvodňoval chybně zjištěným skutkovým stavem). Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel každopádně nepředložil žádné argumenty, které by měly závěry znalce zpochybnit. Znalec uvedl, že škodu představuje částka DPH, která byla uplatněna na výstupu při exportu zboží a byla požadována k vrácení v ČR. Ze znaleckého posudku také vyplývají velké nesrovnalosti v účetnictví společností ovládaných obžalovanými, které krácení DPH podle znalce potvrzují. Ve skladech společností např. chybělo zboží v hodnotě několika milionů korun, aniž by z tohoto zboží bylo odvedeno DPH, případně bylo řádně vyvezeno (jak bylo před soudem prokázáno).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 29. 7. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 29. 11. 2013.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu