ECLI:CZ:US:2013:2.US.246.13.1
sp. zn. II. ÚS 246/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Jana Slosiarika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem advokátní kanceláře Přístavní 321/14, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2012 č.j. 33 Cdo 211/2012-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011 č.j. 20 Co 1211/2010-16, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele o zaplacení 4.036,- USD s příslušenstvím.
Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění nevyplývá, jaký úsudek, resp. kterou či které z alternativ z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. při svém rozhodování použil, a odůvodnily tedy úsudek, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho dovolání bylo odmítnuto zejména z důvodu, který závisel na posouzení Nejvyššího soudu, jenž vycházel z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které posléze Ústavní soud jako protiústavní zrušil.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání i dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Je přesvědčen, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil (přestože ve výroku jej potvrdil), neboť rozsudek odvolacího soudu vychází z jiného hodnocení důkazů, z nějž soud dospěl k jiným právním závěrům a zcela odlišně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků. Pokud odvolací soud až v odůvodnění rozhodnutí deklaruje své závěry (jak skutkové tak právní) zcela odlišně od závěrů soudu prvního stupně, jedná se dle stěžovatele o měnící rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1. písm. a) o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, konstatuje, že neshledává námitky stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení jako ústavně relevantní.
Ústavní soud připomíná, že jak ustáleně judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. Tak by tomu bylo zejména v případě, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce by se dovolací soud vůbec nezabýval anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud přitom nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel.
Uvedenými vadami napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí; posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání odpovídá obecně dostupným, standardním a uznávaným judikaturním závěrům. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně srozumitelně uvedl, proč neshledává dovolání stěžovatele, s ohledem na uplatněnou argumentaci ohledně jím nastolené otázky zásadního právního významu, přípustným dle 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za této situace skutečnost, že soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně nerozebíral možnosti přezkumu vyplývající z ust. §237 odst. 3 o.s.ř. ve vazbě na argumenty stěžovatele, nezakládá neústavnost rozhodnutí. Stejně tak nemá pro posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vydaného dne 25. 10. 2012, význam skutečnost, že k 31. 12. 2012 došlo ke zrušení ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud rovněž dostatečně objasnil své závěry o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř , tedy proč nelze přisvědčit názoru stěžovatele, dle nějž rozsudek odvolacího soudu, potvrzující prvostupňové rozhodnutí, je ve skutečnosti rozsudkem "měnícím". Nejvyšší soud zdůraznil, že pro posouzení věci je v tomto směru podstatné, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností přitom není pouze rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, oba soudy žalobu zamítly (resp. odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně). Skutečnost, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, z jeho rozhodnutí měnící rozsudek (v tom, smyslu, že by jím byla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a povinnosti účastníků řízení) nečiní.
Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ústavní stížnosti napadeno.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu