ECLI:CZ:US:2013:2.US.2554.13.1
sp. zn. II. ÚS 2554/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOLARPARK beta, a.s., IČ: 283 44 421, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 2 Afs 34/2013-29, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2013, č. j. 10 Af 463/2012-34, a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 607/2012-34, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2012, č. j. 2897/12-1200, a ze dne 3. 10. 2012, č. j. 7274/12-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, co do formálních náležitostí odpovídajícímu požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí završená rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jimi byla poškozena na svém základním právu pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy, a to při předchozím porušení principu rovnosti zakotveném ve čl. 1 Listiny, porušení zákazu retroaktivity a porušení principu legitimního očekávání.
Stěžovatelka je výrobcem elektřiny ze slunečního záření, kterou dodává obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s. Dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákona č. 180/2005 Sb."), ve znění novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., je stěžovatelka jako poplatník povinna odvádět od 1. 1. 2011 z prodané elektřiny odvod ve výši 26% z výkupní ceny. Odběratel odvod po jeho vyúčtování sráží z nároku stěžovatelky a odvádí jej přímo správci daně. Napadená rozhodnutí finančních orgánů byla vydána na základě stěžovatelčiny stížnosti, kterou podle §237 daňového řádu podala na postup plátce daně při popsaném odvodu vyúčtovaném za měsíce září 2011 až duben 2012. Se stížností u správce daně neuspěla, finanční ředitelství podaná odvolání zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následující správní žaloby zamítl krajský soud. Kasační stížnosti zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka popisuje právní úpravu podpory výroby elektřiny ze slunečního záření provedenou zákonem č. 180/2005 Sb. před jeho změnou zavedenou zákonem č. 402/2010 Sb. Tato úprava v ní vzbudila legitimní očekávání stran nabytí příjmů z vyrobené elektřiny a doby návratnosti investice. Zakotvení povinného odvodu má za účinek snížení výkupních cen o 26%, ačkoliv volba projektu i způsob jeho financování vycházely z předpokladu, že výkupní cena se snižovat nebude. Zavedení nových ustanovení §7a až §7i do zákona č. 180/2005 Sb. vedlo k zásahu do principu rovnosti, neboť odvod zatěžuje pouze elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, navíc jen určité její výrobce. Všichni podnikatelé v tomto odvětví tak nejsou na stejné startovní čáře, takové nastavení podmínek podnikání je projevem libovůle zákonodárce. Ústavní soud sice konstatoval ústavnost uvedených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, se jeho závěry se však stěžovatelka neztotožňuje a vysvětluje, proč. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že řešil otázku (ne)prokázání rdousícího efektu, ačkoliv takovou námitku vůbec nevznesla, ale naopak nedostatečně vypořádal námitku nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice, když současně stěžovatelce ani neumožnil unést v tomto ohledu důkazní břemeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Návrh co do formulace petitu sice směřuje proti specifikovaným rozhodnutím vydaným v souvislosti se stížností stěžovatelky proti postupu plátce při vyúčtování a srážce povinného odvodu, ovšem ve své podstatě brojí především proti tomu, že vůbec zákonodárce zavedl povinný odvod a jak nastavil jeho parametry. Ústavní soud se přitom souladem ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. již zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (č. 220/2012 Sb.). V rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru, že předmětná ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Konformitu předmětné právní úpravy zkoumal mimo jiné též z hlediska zachování ústavních principů a z hlediska jejího dopadu do základních práv adresátů, a to včetně základních práv uváděných nyní stěžovatelkou. Pokud jde o namítaný zásah do práva na pokojné užívání majetku, legitimního očekávání a vytýkanou neproporcionalitu a diskriminační charakter právní úpravy, dospělo plénum k závěru, že "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90). Stran namítané nepřípustné retroaktivity ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. Ústavní soud v předmětném nálezu uvedl, že "ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud ... neshledal."
Stěžovatelka má pravdu, že nález připustil možnost, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).
Ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, jak vyložily v napadených rozsudcích správní soudy, které se dopady do individuálních poměrů stěžovatelky neopomněly zabývat. Stěžovatelka navrhovala doložit své tvrzení o prodloužení návratnosti investice analýzou a svým účetnictvím. Žádnou analýzu ovšem v průběhu soudně správního přezkumu nepředložila a účetnictvím zase podle názoru soudu nebylo možné v současné době prokázat, zda bude investice splacena ve lhůtě 15 let od její realizace, neboť účetnictví odráží pouze současný, resp. minulý stav hospodaření stěžovatelky. Proti takovému postupu nelze z pohledu Ústavního soudu nic namítat.
Zbývá dodat, že obdobné návrhy řešil Ústavní soud shodně s nyní posuzovanou věcí například v usnesení sp. zn. I. ÚS 1935/13, I. ÚS 1934/13, II. ÚS 2425/2013 či II. ÚS 2394/13; rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, její ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu