ECLI:CZ:US:2013:2.US.2710.12.1
sp. zn. II. ÚS 2710/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jana Vinklera, původně zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem advokátní kanceláře Vyšehradská 21, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 21 C 31/2009-164 ze dne 23. 12. 2009, proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 255/2010-219 ze dne 16. 9. 2010 a výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 1217/2011-294 ze dne 25.4.2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 a ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, jíž se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení 20,045.300,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nemožností provozovat lodní dopravu na dolním toku Labe (od říčního kilometru 102,2 po státní hranici se SRN) nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zák. č. 82/1998 Sb.), jenž měl spočívat v tom, že žalovaná v rozporu se zákonem č. 114/1995, prováděcí vyhl. č. 222/1995 Sb. a mezinárodní smlouvou - Evropskou dohodou o hlavních vnitrozemských vodních cestách (dohoda AGN) - nezajistil celoroční splavnost uvedené vodní cesty pro lodě s ponorem nejméně 2,50 m.
Obecné soudy konstatovaly, že mezi účastníky je nesporné a je i obecně známo, že na předmětné vodní cestě není celoročně zajištěn ponor 2,50 - 2,80 m, stanovený v příloze 1 vyhlášky pro vodní cesty IV. a Va třídy (§3 odsl. 1, 2, 3 a 4 písm. a) zák.č. 114/95 Sb. a §2 odst. 1 vyhl.č. 222/1995 Sb.) Obecné soudy dospěly k závěru, že pouze ze skutečnosti, že uvedená zákonná ustanovení, především §2 odst. 1 vyhl.č. 222/1995 Sb., nejsou v souladu s faktickým stavem množství vody na vodním toku, nelze dovozovat zákonnou povinnost státu zajistit požadovanou celoroční splavnost pro lodě s ponorem 2,50 m. Uvedená povinnost nevyplývá ani z mezinárodních smluv či jiných předpisů. Především však by nebylo možné hodnotit porušení povinnosti provést úpravu vodního toku jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zák.č. 82/1998 Sb. Činnost státu při zajišťování splavnosti vodního toku totiž nelze pod úřední postup ve smyslu uvedeného ustanovení vůbec podřadit. Změny množství vody v řece nelze dosáhnout žádným vrchnostenským rozhodnutím orgánu státu, ale pouze faktickou činností (výstavbou jezů, případně vyčistěním koryta řeky). Nečinnost státu při takové faktické činnosti podmínky §13 zák. č. 82/98 Sb. nenaplňuje. Stěžovatel navíc svůj nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku staví na zmaření podnikatelského záměru, který však podle konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 818/2005 a rozsudky na něj navazující, rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 22Co 36/2010 a 22Co 53/2010) pro vznik škody v této formě postačovat nemůže.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se v případě rozhodnutí odvolacího soudu jedná o rozhodnutí překvapivé, neboť soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost státu zajistit splavnost vodní cesty, zatímco odvolací soud na tom, že porušení této povinnosti nenaplňuje dikci ustanovení §13 zák. č. 82/1998 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí nesprávné posouzení merita věci, pokud jde o povinnost státu zajistit celoroční splavnost vodní cesty a důsledky porušení této povinnosti ve vazbě na nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/98 Sb. Zejména zdůrazňuje, že zákon č.114/1995 Sb. výslovně stanovil podmínky provozování plavby na vnitrozemských vodních cestách. Držitel koncese na provozování vodní dopravy plnící veškeré podmínky dané právním řádem je oprávněn domáhat se, aby mohl provozovat vodní dopravu. Pokud mu stát svojí nečinností brání v provozování vodní dopravy, dopouští se nesprávného úředního postupu. Stěžovateli vzniká škoda dlouhodobou nečinností státu, který v přiměřené lhůtě nenaplňuje ustanovení zák. č. 114/1995 Sb., prováděcích předpisu k tomuto zákonu a ani neplní své mezinárodní závazky. Dle stěžovatele je vyloučeno, aby vodní cesty trvale neodpovídaly svému zatřídění a byly celoročně překážkou provozovateli vodní dopravy pro řádný provoz jeho plavidel. Stěžovatel legitimně očekává, že stát bude plnit svoje vlastní právní předpisy, nebude v rozporu s ústavním pořádkem oproti němu uplatňovat Plavební řád a že bude plnit svoje mezinárodně právní závazky.
Stěžovatel dále namítá, že výroky o nákladech řízení před obecnými soudy obou stupňů neobstojí, neboť nejsou zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se nároku účastníka občanského soudního řízení, kterým je stát, resp. organizační složka státu, na přiznání nákladů řízení vůči protistraně za stavu, kdy speciálně k tomuto účelu byl zák. č.201/2002 Sb. zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Není známo, že by obecné soudy před tím, než přikročily k rozhodnutí, důsledně zvážily i jiné okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly nepřiznání nákladů řízení žalované ve smyslu §150 o.s.ř. Stěžovatel vnímá určitou míru libovůle obecných soudů při (ne)aplikaci moderačního práva odvolacím soudem při rozhodování o nákladech řízení, neboť v některých souběžně vedených řízeních, tentýž odvolací soud v jiném senátu k moderaci na 1/3 výši nákladů řízení přistoupil.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudil jím nastolenou otázku zásadního právního významu.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Dle Ústavního soudu ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele i námitkami vznášenými proti argumentaci žalovaného důkladně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých (shora nastíněných) důvodů je neshledaly opodstatněnými.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele ohledně překvapivého rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud nevyhověl návrhu, neboť dospěl k závěru, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost státu upravit v určité lhůtě stávající vodní cesty, tak, aby splňovaly parametry stanovené pro nové a nově upravované vodní cesty a nejsou tak dány podmínky pro aplikaci ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné a v odůvodnění blíže rozvedl podmínky, za kterých je možná aplikace citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., přičemž zdůraznil nezbytnost výkonu vrchnostenské funkce státu v souvislosti s porušením pravidel pro činnost státního orgánu při rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů. Posouzení možnosti aplikace ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. přitom bylo klíčovou otázkou od počátku řízení, v podstatě nastolenou již v žalobě. Z uvedeného je zřejmé, že se v dané věci nejedná o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
K nesouhlasu stěžovatele se závěry soudů, které se neztotožnily s jeho tvrzením o povinnosti státu zajistit celoroční splavnost vodní cesty s tím, že důsledkem porušení této tvrzené povinnosti by měla být odpovědnost státu za škodu z důvodu nesprávného úředního postupu, Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na to, že se jedná o posouzení, které spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Pokud jde o výtky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, Ústavní soud uvádí, že jak ustáleně judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. O takovýto případ se však nejedná. Závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v jeho rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy nepovažuje za nepřiměřené či extrémní.
Opodstatněnými neshledal Ústavní soud ani námitky týkající se nákladového výroku. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení v intencích zásad vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu, podle které nelze žádnému z účastníků řízení automaticky odepřít ústavně garantované právo na právní pomoc. V projednávané věci se soudy při posouzení práva státu na náhradu nákladů zastoupení zabývaly účelností vynaložených nákladů. Krajský soud dostatečně objasnil, proč v daném případě nelze náklady, vynaložené žalovaným na zastoupení advokátem, označit za neúčelné. Závěrům, dle nichž se předmětná žaloba vymyká z rámce nároků běžně posuzovaných za stát jednající organizační složkou a rozsáhlou písemnou argumentaci stěžovatele, na níž bylo nutno adekvátně reagovat procesně odpovídajícím způsobem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za situace, kdy činnost právního zástupce účastníka řízení se v jednotlivých věcech, byť z hlediska předmětu řízení srovnatelných, může s přihlédnutím k procesní stránce konkrétní věci diametrálně lišit, okolnost, že v jiné věci tentýž soud aplikoval moderační právo, není způsobilá vyvolat neústavnost rozhodnutí o nákladech řízení v nyní projednávané věci.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry, dle nichž nečinnost státu v posuzované věci nenaplňuje podmínky pro náhradu škody vůči státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., a nejsou tedy dány zákonné předpoklady pro nárok stěžovatele na náhradu škody ve formě ušlého zisku v důsledku zmaření jeho podnikatelského záměru, ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že vzhledem k řádnému podání ústavní stížnosti, jakož i ke způsobu rozhodnutí o ní (odmítacím usnesením), nevyzýval stěžovatele v situaci, kdy je Ústavnímu soudu známo, že JUDr. Aleš Pejchal již advokacii nevykonává, ke změně právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu