ECLI:CZ:US:2013:2.US.2714.13.1
sp. zn. II. ÚS 2714/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Radovana Suchánka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Mileny Melcherové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 11 C 99/2002-489 ze dne 22. 5. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 314/2013-499 ze dne 24. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 314/2013-499 ze dne 24. 7. 2013, kterým bylo co do výroku III. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 11 C 99/2002-489 ze dne 22. 5. 2013 a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Citovaným usnesením nalézací soud ve výroku II. vyhověl návrhu žalobce - hlavního města Prahy, aby do řízení o žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví namísto žalované - stěžovatelky vstoupila společnost 1222/33 s. r. o., dále rozhodl tak, že řízení se nezastavuje (výrok I.) a stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení Obvodní soud pro Prahu 1 neshledal důvodný s odkazem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Správnost nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil odvolací soud. Dodal, že v rozhodnutí o vstoupení účastníka namísto dosavadního dle §107a o. s. ř. se nerozhoduje o nákladech řízení ani v případě, že návrhu je vyhověno. Jde o procesní nástupnictví, kdy právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány, a ten, kdo vstupuje do řízení namísto dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení. Jestliže stěžovatelka převedla svůj podíl ke sporné nemovitosti a na její místo do řízení vstoupil jiný subjekt, bude rozhodnuto o nákladech celého řízení na podkladě jeho výsledku až při rozhodování ve věci samé.
Ústavní stížnost navrhovatelka směřovala toliko do nákladových výroků rozhodnutí soudů obou stupňů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka namítla jeho rozporuplnost, neboť na jedné straně soud tvrdí, že o nákladech řízení má být rozhodováno až "při rozhodnutí o věci samé", nikoliv při rozhodování o právním nástupnictví, přičemž současně potvrzuje výrok nalézacího soudu o nákladech řízení, který měl být v souladu s tímto názorem posouzen jako vadný. Pro případ, že soud prvního stupně přijetím nákladového výroku konal správně, neboť řízení "ve věci samé" ve vztahu k ní skončilo, stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla absenci věcného přezkumu námitek proti rozhodnutí nalézacího soudu. K této variantě se stěžovatelka očividně přikláněla, považujíc za nespravedlivé, aby "musela nést náklady desetiletého soudního procesu, který nevyvolala a kde byla proti ní podána zjevně nedůvodná žaloba".
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65, str. 647). O takový případ, navzdory tomu, že se stěžovatelka snaží přesvědčit Ústavní soud o opaku, se v posuzované věci nejedná.
Již samotné důvody návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak bylo ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž věnovaly dostatečnou pozornost jednotlivým námitkám stěžovatelky. Ústavní stížností konfrontované právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na právní závěry obsažené v rozhodnutí Městského soudu v Praze, s nimiž se ztotožňuje. Vytýká-li stěžovatelka soudu prvního stupně, resp. odvolacímu soudu, že o nákladech řízení v rozporu se svým právním názorem rozhodoval, je nutno uvést, že tak činil k výslovnému návrhu stěžovatelky. Odlišný postup by naopak mohl vést k nařčení z nečinnosti soudu.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolává, tj. neposkytnutí soudní ochrany, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu