ECLI:CZ:US:2013:2.US.3235.12.1
sp. zn. II. ÚS 3235/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Miloslava Gulajeva, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegerova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4197/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí projednávanou ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušena měla být současně ustanovení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2010 ve věci sp. zn. 23 EC 107/2009 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že stěžovatel žalobci nevydal žalovanou částku, jež měla být žalobcem omylem vložena na jeho účet. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2011 ve věci sp. zn. 56 Co 112/2011 změnil rozsudek okresního soudu tak, že v části příslušenství žalobu zamítl, ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností závěrů, ke kterým obecné soudy v projednávané věci dospěly, přičemž zdůrazňuje, že žalovaná částka nemohla být bezdůvodným obohacením, neboť naopak představovala plnění dluhu, jejž měl žalobce vůči synovi stěžovatele. S odkazem na zásadu iura novit curia navíc stěžovatel oponuje závěru odvolacího a dovolacího soudu, že námitka obsahující výše uvedené tvrzení představovala nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž pozastavuje nad tím, že obecné soudy vůbec nebraly do úvahy skutečnost, že si žalobce uvědomil svůj omyl až rok a půl po vložení předmětných finančních prostředků na účet stěžovatele.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu potom považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, na základě čeho neshledal Nejvyšší soud zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezil relevantní důvod pro meritorní přezkoumání věci dovolacím soudem, a připomíná, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu je rozporný s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny postup dovolacího soudu, na jehož základě dovolací soud v režimu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nebere v potaz vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Jelikož petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud zásadně vázán, stěžovatel v dané věci napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, je z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti relevantní jen otázka, zda Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání způsobem, jenž vykazuje zjevné prvky svévole, respektive zda Nejvyšší soud nepřikročil k takové interpretaci rozhodných ustanovení občanského soudního řádu, na jehož základě by nepřípustně zúžil přístup stěžovatele k dovolacímu soudu ve smyslu (nejen jím odkazovaných) nálezů Ústavního soudu.
K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl. Oproti tvrzení stěžovatele se Ústavní soud domnívá, že důvody, pro které Nejvyšší soud nepřiznal rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (a tedy neindikoval přípustnost stěžovatelova dovolání) z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení jednoznačně vyplývají. Z odůvodnění na str. 4 napadeného usnesení je navíc zjevné, že dovolací soud rovněž náležitě zvažoval, zda stěžovatelův mimořádný opravný prostředek není přípustný v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu taktéž z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Postup dovolacího soudu v projednávané věci je proto konformní závěrům relevantních nálezů Ústavního soudu a stěžovatelův odkaz na některé tyto nálezy proto není případný.
Prizmatem ústavně svěřených kompetencí přitom Ústavnímu soudu nepřísluší nad uvedený rámec rozhodnutí dovolacího soudu přezkoumávat. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu potom stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem o nepřípustnosti svého dovolání neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Závěrem je namístě připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu