ECLI:CZ:US:2013:2.US.3274.13.1
sp. zn. II. ÚS 3274/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Milana Housky, zastoupeného Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem Horní 14, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1236/2013-207 ze dne 26. 6. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 454/2012-139 ze dne 31. 8. 2012 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 8 Nc 2713/2007-115 ze dne 20. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 3. 12. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 8 Nc 2713/2007-7 ze dne 11. 4. 2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 55/2009-49 ze dne 14. 5. 2009, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle čtyř platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 253 457 Kč a pro náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Vladimír Plášil, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že důvody, o něž stěžovatel svůj návrh na zastavení exekuce (i odvolání) opíral (exekuční soud prý nezkoumal v nalézacím řízení validitu předložených důkazů a definici osoby plátce pojistného a nevyčkal rozhodnutí o správní žalobě proti platebním výměrům), nejsou důvody pro zastavení exekuce uvedené v §268 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s existencí dosud nerozhodnuté správní žaloby proti rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny, které jsou vykonatelnými exekučními tituly. Nezabýval se ani procesním postupem odvolacího soudu, který porušil ustanovení o přítomnosti stěžovatele v odvolacím řízení a tím i právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvádí, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo rozhodnuto, zakládají ve svém důsledku nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že k možnosti jeho ingerence do soudního řízení je nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup soudních orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě obecných soudů již nikterak odstranit. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s existencí dosud nerozhodnuté správní žaloby, podané proti exekučním titulům, a že se nezabýval ani tvrzeným porušením ustanovení o přítomnosti stěžovatele v odvolacím řízení.
Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud se argumentem stěžovatele, že proti exekučnímu titulu podal správní žalobu, zabýval, byť jej neshledal způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud vyšel z ustanovení §248 odst. 1 o. s. ř., podle něhož podání žaloby nemá odkladný účinek na právní moc ani vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu, a dospěl k závěru, že důvodem k zastavení exekuce není samotné podání správní žaloby, ale až pravomocné zrušení exekučního titulu v příslušném řízení, k čemuž ve věci stěžovatele nedošlo, nelze jeho názoru, podloženému příslušným ustanovením zákona, cokoli vytknout. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, jestliže stěžovatel docílí zrušení vykonatelných titulů, soud i bez návrhu nařízenou exekuci zastaví, nikoli však podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak se domáhal stěžovatel, ale podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které na tuto situaci přímo dopadá.
Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o odvolání nebyly pravomocné a vykonatelné exekuční tituly zrušeny (nic takového stěžovatel ani netvrdil), k projednání jeho zjevně nedůvodného odvolání nebylo nutné nařizovat odvolací jednání. To bylo ostatně stěžovateli sděleno i v usnesení dovolacího soudu. Ústní jednání není z hlediska ústavního povinnou formou rozhodovacího procesu, zvláště u soudů vyšších instancí, kde z různých praktických důvodů se může jevit písemná forma jako vhodnější, zejména tam, kde nevyvstávají žádné skutkové nebo právní otázky (jak je tomu v projednávané věci), jež by nemohly být adekvátně vyřešeny na podkladě spisu a písemných sdělení stran. Rozhodnutí odvolacího soudu v nepřítomnosti stěžovatele tak nezasáhlo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti, krom obecného tvrzení o tzv. opomenutých důkazech, není obsaženo nic, co by prokazovalo opak.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.
Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu