ECLI:CZ:US:2013:2.US.376.12.3
sp. zn. II. ÚS 376/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 14. března 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 ve věci ústavní stížnosti Edity Rabinovitz, právně zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 211/2011-160 ze dne 27. 10. 2011 v části týkající se nákladů řízení, jíž byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit hlavnímu městu Praha náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 211/2011-160 ze dne 27. 10. 2011 se v části týkající se nákladů řízení ruší.
Odůvodnění:
I.
Návrhem splňujícím veškeré formální podmínky [zejména ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Dne 21. 1. 2008 podala stěžovatelka k nalézacímu soudu žalobu o 2 274 256 Kč s příslušenstvím a dne 11. 8. 2008 žalobu o 2 026 849 Kč s příslušenstvím. Tyto dvě žaloby byly spojeny do jednoho řízení pod sp. zn. 18 C 124/2008. Předmětem žalob bylo vydání majetkového prospěchu za užívání spoluvlastnického podílu budovy č. p. XY, katastrální území Staré Město, obec Praha. Žalovanými stěžovatelka učinila jednak Muzeum hlavního města Prahy, které je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a její podíl fakticky užívalo, jednak hlavní město Prahu, které bylo a je většinovým vlastníkem téže nemovitosti.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, nalézací soud žalobě vůči oběma žalovaným vyhověl rozsudkem č. j. 18 C 127/2008-109 ze dne 3. 11. 2010. K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem č. j. 64 Co 211/2011-160 ze dne 27. 10. 2011 napadený rozsudek změnil tak, že vůči žalovanému - Muzeu hlavního města Prahy - rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení nalézacímu soudu a vůči žalovanému - vedlejšímu účastníkovi - rozsudek zrušil a žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Nečíslovaným výrokem ve znění "Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 298 872 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Mikše" uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, přičemž nevyslyšel její argumentaci směrem k aplikaci §150 o. s. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65). Učinil tak přesto, že byl seznámen se skutečností, že legislativní a právní odbor vedlejšího účastníka má 4 oddělení a desítky zaměstnanců. Odvolací soud zaujal k aplikaci §150 o. s. ř. svůj názor, formálně tak splnil povinnost na něj kladenou. Učinil tak podle stěžovatelky však veskrze formalisticky bez věcného se vypořádání s aktuálními aspekty věci.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postup odvolacího soudu koliduje s právní větou v nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365): "U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým." Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník v řízení vůbec ničeho neprokazoval, a přesto se ho odvolací soud aktivně zastal. Odvolací soud uvádí, že nelze ani přehlédnout, že v dané věci se žalovaný úspěšně bránil, a přesto by mu byla upírána náhrada nákladů řízení, které byly efektivně vynaloženy. Hlavní město Prahu (žalovaného 2) jako veřejnoprávní korporaci nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána náhrada nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohlo bránit samo a že výdaje v souvislosti s poskytnutou právní službou nejsou účelně vynaloženými náklady. Dle přesvědčení stěžovatelky je z této části odůvodnění patrné, že odvolací soud prostě a jednoduše nesouhlasí s tím, že by veřejnoprávní korporace mohly nést břímě svého právního zastoupení ze svého.
Stěžovatelka přiznání odvolacích nákladů vedlejšímu účastníkovi dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje za důvodné. V odvolacím řízení každý z právních zástupců účastníků učinil pouze 2 úkony právních služeb. Není jakéhokoli rozumného důvodu považovat za účelný náklad částku 148 716 Kč dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy částku více než 2x vyšší než v případě účtování odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Hlavní město Praha nesouhlasí s tvrzením, že náklady jím vynaložené na zastupování advokátem v dané věci nebyly náklady účelně vynaloženými. Soud by při rozhodování o účelnosti vynaložených nákladů měl přihlížet zejména k tomu, zda se jednalo o relativně běžný spor obce, zda se v něm řešila zásadní právní otázka či zda se v řízení vyskytlo něco, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování advokátem. Předmětný spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu netvoří běžnou agendu. Právní otázky, které byly v tomto sporu řešeny (pasivní legitimace, způsob určení výše bezdůvodného obohacení, určení jeho splatnosti), nepatří k jednoduchým (viz jeho odvolání ze dne 20. 12. 2010) a konkrétně v otázce pasivní legitimace v případech, kdy je věc svěřena do správy příspěvkové organizace obce, není judikatura jednotná. Odvolací soud stanovil výši náhrady nákladů řízení vedlejšího účastníka dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž postupoval správně a v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nikterak neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani její právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a nad jeho rámec zdůrazňuje, že i otázka posouzení věcné legitimace ve sporu je mnohdy velmi složitá a vyžaduje mimo jiné znalost četné sjednocující judikatury vyšších soudů. V dané věci to nepřímo vyplývá i z toho, že tato otázka byla soudy v obou stupních posuzována rozdílně mimo jiné i proto, že věcná legitimace žalovaného města nebyla v žalobě o vydání bezdůvodného obohacení dostatečně odůvodněna relevantními tvrzeními. Obsahu spisu neodpovídá námitka stěžovatelky, že jedinou obranou žalovaného města byla otázka jeho pasivní legitimace, byť pro věcné rozhodnutí byla zásadní, a náklady vzniklé žalovanému městu v souvislosti se zastoupením advokátem se tak nejeví jako neúčelně vynaložené. Také prezentované personální vybavení žalovaného města s ohledem na rozsah majetku jím obhospodařovaného a četnost jeho sporů není dostačující, jak je obecně známo z rozhodovací činnosti pražských soudů.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustanovení §38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy.
Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku.
V souzeném případě se jednalo věcně o standardní soudní spor, vedený ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v bezplatném užívání nemovitosti.
Ústavní soud se již vyjádřil k situaci, že samotná osoba účastníka řízení je způsobilá ovlivnit výrok o náhradě nákladů řízení. Je-li totiž účastníkem takového řízení stát, jemuž vznikl podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc; na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát se v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. Stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem [viz nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
Obdobně rozvíjí svoji judikaturu i obecné soudy, jmenovitě Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku č. j. 6 As 40/2006-87 ze dne 26. 4. 2007, uveřejněném ve Sbírce NSS, sv. 8, ročník 2007, str. 684, dovodil, že některým osobám veřejného práva není zpravidla namístě přiznávat v řízení před správními soudy náklady zastoupení advokátem, neboť nejde o náklady účelně vynaložené: "Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti." Obdobně posuzoval podobnou otázku Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 6 A 7/99-39 ze dne 14. 6. 1999, kdy důvod hodný zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo možné ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy.
Ústavní soud je toho názoru, že v otázkách náhrady nákladů řízení je nutné vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, postupovat v rámci řízení vedených před soudy dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ale i v řízeních před správními soudy (v něm obzvlášť kvůli výslovnému znění ustanovení §60 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) nanejvýš obezřetně.
Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně, a to i za situace, kdy jí je stát, resp. jeho organizační složka, resp. hlavní město Praha, jeho městská část či jiné statutární město, a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§60 odst. 7 a 8 s. ř. s., §150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně, resp. důvodně vynaložené (§60 odst. 1 s. ř. s., 142 odst. 1 o. s. ř.).
Vedlejší účastník má k plnění svých pravomocí, jakož i k výkonu jiných (zejména majetkových) práv specializované orgány a odborný aparát; tuto skutečnost považuje soud za notorietu (§121 o. s. ř.). Vedlejší účastník byl před obecnými soudy účastníkem sporu (žalovaným) stejně tak jako další žalovaný - Muzeum hlavního města Prahy, jež je jeho příspěvkovou organizací, spor byl svou podstatou majetkový, přičemž lze usuzovat, že jako takový tvořil relativně běžnou agendu vedlejšího účastníka, k jejímuž obstarávání a vyřizování byl dostatečně vybaven. Z dostupných informací je zřejmé, že např. v odboru legislativním a právním existuje několik oddělení. Oddělení soukromého práva čítá celkem šest právníků a lze si stěží představit jinou typově podobnou právní agendu, jež by svou podstatou náležela do působnosti tohoto oddělení, než výše zmíněný spor stěžovatelky o vrácení bezdůvodného obohacení, kdy se jednalo o klasický soukromoprávní spor.
Ústavní soud již ve svých nálezech několikrát konstatoval, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. V dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nevyznělo odůvodnění odvolacího soudu natolik přesvědčivě, aby bylo možné beze zbytku náklady řízení vedlejšího účastníka považovat za účelně vynaložené.
Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, přičemž podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.