ECLI:CZ:US:2013:2.US.3785.12.1
sp. zn. II. ÚS 3785/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Kuneše, právně zastoupeného Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem Opletalova 1323/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011 č.j. 6 Ca 128/2008-62 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012 č.j. 9 As 113/2011-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudky napadanými ústavní stížností bylo konstatováno, že osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe vydané stěžovateli Českou lékařskou komorou pro obor alergologie (lékařská imunologie) nemůže být podkladem k přiznání specializované způsobilosti lékaře podle §44 zákona č. 95/2004 Sb., jestliže lékař neabsolvoval nástavbovou atestaci v tomto oboru, a to i přesto, že absolvoval II. atestaci v oboru pediatrie, která obsahovou náplň alergologie (lékařské imunologie) zahrnovala a lékař dlouhodobě v tomto oboru vykonává praxi. Již v řízení před obecnými soudy stěžovatel namítal, že se žádný z těchto orgánů dostatečně nevypořádal s otázkou již nabytých práv stěžovatele. Tuto problematiku vyřešily obecné soudy formalisticky a toliko poukázaly na absenci dokladu o absolvování nástavbové specializace a konstatovaly, že osvědčení k výkonu lékařské praxe v oboru lékařská imunologie, vydané Českou lékařskou komorou dne 1. 4. 1995, je dokladem vydaným podle jiného právního předpisu. Nevzaly na vědomí článek III. zákona č. 121/2004 Sb., podle kterého zůstávají tato osvědčení nedotčena. I Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval toliko, že nebylo možné žádosti o uznání specializace v daném oboru vyhovět, neboť nebyla naplněna podmínka podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., a navrhovatel nepředložil doklad o absolvování nástavbové atestace.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pro právní jistotu účastníka řízení není možné omezit se na konstatování, že stěžovatel nesplnil formální podmínky podle nového zákona č. 95/2004 Sb., a to podle §44 odst. 4 písm. a), jestliže tyto podmínky splnil dříve podle jiné, v té době klíčové právní úpravy, a to jak z pohledu formálního, tak z pohledu věcného. Jedná se o nepřípustný retroaktivní zásah do ústavněprávního principu nabytých práv stěžovatele. Obecné soudy nijak nezdůvodnily, z jakého důvodu by mělo mít uznání způsobilosti k samostatnému výkonu povolání v oboru alergologie (lékařská imunologie) Českou lékařskou komorou v roce 1995 odborně menší kvalitu nebo nedostatečnost, aby následně podle nového zákona č. 95/2004 Sb. nemohlo uznat tutéž materii a obsah na základě téhož vzdělání Ministerstvo zdravotnictví.
Rozhodnutí správního orgánu ve vztahu ke kvalifikaci stěžovatele z oboru alergologie (lékařská imunologie) plní podle přesvědčení stěžovatele pouze deklaratorní či osvědčující funkci. Stěžovateli mohlo být uznání této kvalifikace upřeno jen tehdy, pokud by bylo srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno, v čem je specializovaná způsobilost v tomto oboru ve smyslu zákona č. 95/2004 Sb. odlišná od získané odbornosti v téže materii, nicméně v rámci oboru pediatrie II. stupně. Žádnou takovou úvahu však napadená rozhodnutí neobsahují, opět je jen formalisticky konstatováno, že nic takového z vyhlášky č. 77/1981 Sb. nevyplývá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění. V případě nyní posuzovaném Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů ve shora citovaném smyslu nespatřuje.
Námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, se obsahově shodují s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy.
Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a Městský soud v Praze věc posoudil správně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. bylo možno získat specializaci v oboru lékařská imunologie v rámci nástavbové specializace ve zvlášť úzkých oborech (příl. č. 3), a to v rámci oborů dermatovenerologie, interní lékařství, klinická biochemie, lékařská mikrobiologie a pediatrie, přičemž platilo, že tuto specializaci bylo možné získat po dosažení specializace I. stupně. Nejvyšší správní soud má v souladu s touto dříve platnou právní úpravou za to, že stěžovatel měl za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. možnost získat specializaci v oboru lékařská imunologie, tj. v oboru, který by odpovídal oboru alergologie a klinická imunologie specializačního vzdělávání lékařů podle zákona č. 95/2004 Sb., jak vyžaduje §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. Nicméně stěžovatel doklad o nástavbové specializaci v oboru lékařská imunologie nedoložil. Zdejší soud má tak v souladu se závěry správních orgánů, jakož i městského soudu, za to, že stěžovatel nesplnil podmínky pro uznání specializované způsobilosti v obdobném oboru specializačního vzdělávání podle zákona č. 95/2004 Sb., neboť podle dosavadních právních 9 As 113/2011 - 104 předpisů, tj. vyhlášky č. 72/1971 Sb. ani podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., nezískal specializaci v obdobném nástavbovém oboru".
Podle Nejvyššího správního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel disponuje osvědčením České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru lékařská imunologie, ani skutečnost, že dle čl. III zákona č. 121/2004 Sb. platnost osvědčení podle §2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb. vydaného k výkonu soukromé lékařské praxe Českou lékařskou komorou přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 18. 4. 2004) zůstává nedotčena. Podle názoru soudu vydání a platnost předmětného osvědčení nemůže mít vliv na existenci nástavbové specializace podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Osvědčení České lékařské komory bylo stěžovateli vydáno k potvrzení oprávnění vykonávat soukromou praxi v předmětných oborech, nikoli k potvrzení skutečnosti, že absolvoval nástavbovou specializaci podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Za splnění podmínky stanovené v §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., ve znění platném v rozhodné době, proto nelze bez dalšího považovat samotnou existenci osvědčení vydaného Českou lékařskou komorou.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku reagoval rovněž na námitku stěžovatele týkající se rozsudku ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. 3 Ads 151/2011. Rozhodující senát dospěl k tomu, že jeho závěry, ač se týkají obdobné věci, tj. uznávání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře nabyté za dříve platné právní úpravy, nelze na věc stěžovatele aplikovat. V případě, na který stěžovatel odkazuje, dospěl městský soud a následně i Nejvyšší správní soud k závěru, že lékař neměl možnost podle tehdy platných právních předpisů specializaci v nástavbovém oboru neonatologie získat. U stěžovatele je však situace odlišná, neboť vyhláška č. 77/1981 Sb., za jejíž účinnosti stěžovatel absolvoval atestaci II. stupně, získání atestace v nástavbovém oboru lékařská imunologie umožňovala. Proto soud dospěl k závěru, že nic nebránilo stěžovateli požadovanou atestaci získat, a proto pokud nedoložil její získání, nesplnil podmínku pro uznání specializace podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. Námitky stěžovatele, že získání nástavbové specializace bylo vzhledem k vydanému osvědčení České lékařské komory nadbytečné, jakož i to, že mu získání nástavbové specializace neumožňoval zaměstnavatel, považoval Nejvyšší správní soud pro posouzení nabytí specializace v nástavbovém oboru podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., potažmo pro splnění podmínek uvedených v §44 odst. 4 písm. a) 9 As 113/2011 - 105 zákona č. 95/2004 Sb., za irelevantní. Za bezpředmětné považoval i tvrzení, že skutečnost, zda lékaři bude umožněno atestaci v nástavbovém oboru za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. získat, podléhalo návrhu ústředních orgánů. Soud považuje za podstatné, že vyhláška č. 77/1981 Sb. umožňovala získat nástavbovou specializaci v oboru lékařská imunologie, kterou však stěžovatel nezískal. Proto nebylo možno jeho žádosti o uznání specializace podle §44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., ve znění platném v rozhodné době, vyhovět. Rovněž listiny dokládající jeho praxi v předmětném oboru nemohou na výše uvedeném nic změnit, neboť nemohou nahradit doklad o složení atestace v nástavbové specializaci.
Na základě shora uvedené rekapitulace odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu musí Ústavní soud konstatovat, že oba obecné soudy, jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud, se věcí stěžovatele řádně zabývaly, svá rozhodnutí pečlivě a způsobem odpovídajícím závažnosti věci odůvodnily. Nejvyšší správní soud se vypořádal s každou námitkou stěžovatele uplatněnou v kasační stížnosti, a proto vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal ze strany soudů namítaný zásah do práva na spravedlivý proces, nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu