ECLI:CZ:US:2013:2.US.3810.12.1
sp. zn. II. ÚS 3810/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 14. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3810/12 ve znění opravného usnesení ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 3810/12 ve věci ústavní stížnosti TIM LOGISTIK CZ, s. r. o., Lázeňská 159, Královské Poříčí, zastoupené JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, advokátní kancelář v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 193/2012-189 ze dne 21. 6. 2012, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.
Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 193/2012-189 ze dne 21. 6. 2012 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl změněn výrok II usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 2. 2012 č. j. 16 C 372/2008-16, jímž bylo rozhodnuto, že Československá obchodní banka, a. s., (dále též jen "žalobce") je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 237 797 Kč, tak, že se žádnému z účastníků nepřiznávají náklady řízení.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že mezi žalobcem a společností D. I. S. EXPORT - IMPORT, spol. s r. o., byla uzavřena smlouva o úvěru. Závazky této společnosti byly zajištěny prostřednictvím zástavního práva k pohledávkám společnosti za třetími subjekty - poddlužníky. Dlužník své závazky vůči žalobci řádně neplnil, a proto byly vymáhány vůči stěžovatelce (poddlužníkovi).
Usnesením ze dne 18. 2. 2009 soud prvního stupně řízení zastavil s odkazem na §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť proti společnosti D. I. S. EXPORT - IMPORT, spol. s r. o., bylo u Krajského soudu v Plzni dne 17. 7. 2008 zahájeno insolvenční řízení. V odůvodnění soud uvedl, že pokud se po zahájení insolvenčního řízení obrátil věřitel na soud se žalobou vyplývající z práva na uspokojení ze zajištění, je nucen řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. K odvolání žalobce bylo napadené rozhodnutí změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2009 tak, že se řízení nezastavuje. V mezidobí správkyně konkursní podstaty úpadce společnosti D. I. S. EXPORT - IMPORT, spol. s r. o., navrhla vstup do řízení na straně žalobce, kterému nebylo soudem prvního stupně vyhověno. Následně rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 9. 2009 byla žaloba ve věci samé zamítnuta s tím, že předmětné plnění lze uplatnit jen postupem dle insolvenčního zákona. K odvolání žalobce byl odvolacím soudem rozsudek zrušen (7. 1. 2010), zejména proto, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na vstup nabyvatele práva do řízení, který soudce obdržel až po vynesení rozsudku. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 3. 2010 nevyhověl návrhu žalobce, aby do řízení na místo žalobce vstoupila insolvenční správkyně. Rozhodnutí okresního soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010. V řízení bylo pokračováno s původně označeným žalobcem a žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta rozsudkem ze dne 5. 11. 2010. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci žalované částky s příslušenstvím.
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá zákaz obsažený v §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nedostatek podmínek k vedení řízení o žalobě podané věřitelem v rozporu s tímto zákazem. Od právní moci rozhodnutí o úpadku (bez zřetele k tomu, zda již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka) je uvedený nedostatek podmínky řízení nedostatkem neodstranitelným a je namístě postup dle §104 odst. 1 o. s. ř. Dokud není vyjasněno, zda zahájené insolvenční řízení bude ve své první fázi ukončeno pravomocným rozhodnutím o dlužníkově úpadku, je naopak povinností obecného soudu, u něhož byla podána žaloba odporující pravidlu obsaženému v §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ponechat řízení o žalobě v klidu (nečinit žádné procesní úkony, příp. řízení přerušit).
Okresní soud poté řízení zastavil, neboť rozhodnutí o úpadku nabylo právní moci v bodu II výroku dne 12. 2. 2009 a ve zbytku dne 27. 1. 2009; žalobci uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením odvolací soud výrok rozhodnutí o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení se nepřiznávají žádnému z účastníků. Důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. spatřoval zejména ve skutečnosti, že aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. na daný případ zcela jednoznačně nedopadá, neboť nelze jednoznačně stanovit, že žalobce zavinil zastavení řízení. Vycházel zejména z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, z něhož vyplývá, že byla-li žaloba podána po zahájení insolvenčního řízení, přičemž dosud nebylo rozhodnuto o úpadku, nejedná se ještě o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Nelze tak spolehlivě uzavřít, že žalobce jednoznačně pochybil, a tedy zavinil zastavení řízení podáním žaloby, neboť nebylo-li by rozhodnuto o úpadku, v řízení by bylo možné pokračovat. Dalším důvodem hodným zřetele je skutečnost, že se jedná o otázku právního posouzení, která není zcela jednoznačná.
Za této situace odvolací soud považoval za nepřiměřené a neodpovídající rozumnému náhledu na obecnou spravedlnost zavázat žalobce k náhradě nákladů řízení, jež stěžovatelka na řízení vynaložila, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka v průběhu celého řízení nikdy netvrdila, že by na pohledávku, jež byla předmětem zástavního práva, plnila ve prospěch majetkové podstaty dlužníka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti soudem provedené aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Podotýká, že správné bylo vůbec první rozhodnutí ve věci vydané soudem prvního stupně a vydání všech další rozhodnutí zavinil odvolací soud svými nesprávnými a nekonzistentními rozhodnutími.
Důvod odvolacího soudu pro nepřiznání nákladů řízení by mohl být akceptován, pokud by Československá obchodní banka, která již před vydáním prvního rozhodnutí ve věci dne 18. 2. 2009 měla vědomost o tom, že existuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, vzala žalobu zpět, případně by řízení bylo ukončeno již usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 2009. Československá obchodní banka poté však neustále podávala opravné prostředky a trvala na žalobě, ač již tento důvod zmíněný odvolacím soudem zcela jistě neexistoval. Nedůvodným trváním na žalobě zavinil žalobce vznik převážné většiny nákladů řízení, které vznikly až po vydání usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 2009.
Aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem z výše uvedeného důvodu je vykročením ze základních principů logického uvažování, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že k převážné většině vzniklých nákladů řízení jej vůbec nelze vztáhnout. Tím, že rozhodnutí je založeno na logickém nonsensu, se stává rozhodnutí odvolacího soudu projevem libovůle. Pokud jde o soudem zmiňovanou nejednoznačnou otázku právního posouzení, stěžovatelka podotýká, že nejednoznačnou se tato otázka zjevně jevila pouze odvolacímu soudu. Otázka právního posouzení věci je navíc z objektivního hlediska stejně složitá pro oba účastníky a nemůže být vůbec důvodem k aplikaci §150 o. s. ř.
Stěžovatelka, která úspěšně bránila svá práva v řízení, přičemž tvrdila, že žaloba je v dané věci nepřípustná, je nucena nést ze svého celé (na své majetkové poměry značné) náklady dlouhého řízení před soudy všech stupňů, které nezahájila a ani jej nemohla zásadně ovlivnit. Tím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že i kdyby bylo možno hovořit o jakémsi procesním úspěchu žalovaného, vzal soud v úvahu, že žalovaný, přestože byl jednoznačně dlužníkem, nikomu nic neplnil. Proto se jevilo soudu jako nespravedlivé, aby bylo žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka relevantně neprokázala zásah do Ústavou zaručených práv a svobod, ani jiné porušení ústavních předpisů a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
Vzhledem k tomu, že uvedená vyjádření nepřinesla nic podstatně nového s ohledem na dosavadní stav proběhlých řízení, nedoručoval je Ústavní soud z procesně ekonomických hledisek k replice stěžovatelce.
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.
Podstatou ústavní stížnost je námitka svévolné aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno dle §104 o. s. ř., neboť projednání věci bránila překážka vyplývající z §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces [např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].
Ve svých rozhodnutích se Ústavní soud opakovaně zabýval i otázkou aplikace §150 o. s. ř. z hlediska tohoto základního práva. Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen konkrétně zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti - důvody hodné zvláštního zřetele, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Soud své rozhodnutí přitom musí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouhý formální či zjednodušený odkaz na příslušné ustanovení zákona není ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., a tedy ani ve smyslu práva na spravedlivý proces, dostačující [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), sp. zn. I. ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)].
Úvaha soudu musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení, a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [např. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. I když některé případy a jejich specifické okolnosti mohou být netypické, nevyvazuje to obecné soudy z povinnosti postupovat tak, aby v projednávané věci bylo nalezeno spravedlivé řešení.
Těmto požadavkům však odvolací soud dle názoru Ústavního soudu nedostál. Řízení, v němž bylo rozhodováno o zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení, započalo dne 8. 8. 2008 a skončilo dne 21. 6. 2012. Ve věci rozhodoval šestkrát soud prvního stupně (z toho dvakrát o návrhu na vstup správkyně konkursní podstaty do řízení) a třikrát odvolací soud (z toho jedenkrát o vstupu správkyně konkursní podstaty do řízení). Konečné rozhodnutí soudu prvního stupně, a je nutno zdůraznit, že obsahující stejný závěr o nutnosti řízení zastavit jako závěr v jeho vůbec prvním rozhodnutí, tak bylo s ohledem na předchozí rozhodovací činnost odvolacího soudu vydáno až po zásahu dovolacího soudu, který se v podstatě ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud v rozporu se shora uvedenými zásadami nejenže nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení, nezabýval se výší nákladů řízení a nezvážil důsledky možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u konkrétních účastníků sporu, ale ani nepřihlédl k chování účastníků v průběhu řízení a k jeho dopadu na délku sporu (včetně průběžných procesních návrhů žalobce). Respektive právě naopak přihlédl pouze k tomu, že žalobce podal žalobu po nařízení insolvenčního řízení před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka, tedy dle názoru odvolacího soudu opodstatněně, avšak tento závěr vztáhl na celé řízení, ačkoliv závěr o nedostatku podmínek řízení byl vysloven již v prvním rozhodnutí okresního soudu.
Ústavní soud má dále za to, že naprosto nelze akceptovat stanovisko odvolacího soudu, dle něhož za důvod hodný zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. opodstatňující nepřiznání nákladů řízení lze považovat skutečnost, že se v dané věci jednalo o otázku právního posouzení, která není zcela jednoznačná. Zde lze přisvědčit stěžovatelce, že posouzení věci je z objektivního hlediska stejně složité pro oba účastníky. Především však neschopnost nalézt správný výklad posuzované problematiky ze strany soudu a s tím spojená délka řízení vedoucí k růstu nákladů řízení účastníka nemůže být důvodem pro nepřiznání nákladů řízení s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 446/08 ze dne 3. 9. 2008 (N 150/50 SbNU 319)].
Za neadekvátní projednávané věci shledává Ústavní soud i poukaz odvolacího soudu učiněný v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení, které muselo být zastaveno pro nedostatek podmínek řízení, že stěžovatelka nikdy netvrdila, že by na pohledávku, jež byla předmětem zástavního práva, plnila ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. Obdobně tento důvod uvedl i ve vyjádření k ústavní stížnosti, ačkoliv ve věci samé nebylo ohledně dlužné částky vzhledem k zastavení řízení rozhodnuto.
Ze shora uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo při rozhodování o nákladech řízení v souvislosti s nutností zastavit řízení pro nedostatek podmínek dle §104 o. s. ř., neboť projednání věci bránila překážka vyplývající z §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. uvedeným způsobem, za rozhodnutí nesoucí rysy svévole, v jehož důsledku došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.