ECLI:CZ:US:2013:2.US.3951.12.1
sp. zn. II. ÚS 3951/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Bestena, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, č. j. 4 Co 34/2012-33, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2012, č. j. 19 C 6/2012-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v zákonné lhůtě podal ústavní stížnost, kterou brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť se jimi cítí dotčen v právu na spravedlivý proces.
Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, potvrzeným v odvolacím řízení rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, byl vyvlastněn pozemek parc. č. X v katastrálním území Kyšice u Plzně, jehož byl stěžovatel podílovým spoluvlastníkem. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou ovšem Krajský soud v Plzni usnesením v záhlaví specifikovaným odmítl jako opožděnou. Vrchní soud v Praze usnesením nyní napadeným toto rozhodnutí (ve výroku o odmítnutí žaloby) jako věcně správné potvrdil. Oba soudy vyšly ze skutečnosti, že k vyvlastnění předmětného pozemku došlo za účelem veřejně prospěšné stavby železnice, a to na základě zákona č. 184/2006 Sb., odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Současně bylo nutné aplikovat zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, který je ve vztahu k zákonu o vyvlastnění normou speciální. Dle jeho §2 odst. 5 se lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí zkracují na polovinu, tj. zde na 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Rozhodnutí, jehož nahrazení se stěžovatel domáhal, nabylo právní moci dne 8. 12. 2011. Žalobu však podal až dne 6. 1. 2012, tedy po uplynutí zákonné lhůty.
Stěžovatel je naopak přesvědčen, že žalobní lhůtu zachoval. Nesouhlasí totiž se závěrem soudů o nutnosti aplikovat zákon č. 416/2009 Sb. Ten ve svém §1 odst. 1 uvádí, že upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury. V odstavci 2 pak specifikuje, co rozumí pod pojmem infrastruktury. Žádná souvislost s vyvlastněním se v této specifikaci neobjevuje. Zkrácení lhůt pro podání žalob se vztahuje výslovně jen na přezkum rozhodnutí vydaných v řízeních dle §1 zákona č. 416/2009 Sb., kde o vyvlastňovacím řízení není ani zmínka. Stěžovatelova žaloba se týkala rozhodnutí vyvlastňovacího, nikoliv stavebního, přičemž tato řízení nelze směšovat. Podle stěžovatele není podstatné, že v zákoně č. 416/2009 Sb. zmínka o zákonu o vyvlastnění je; objevuje se totiž až v §3 a týká se jen ustanovení po něm následujících. Zákon č. 416/2009 Sb. tak lze fakticky rozdělit do dvou samostatných částí, kdy prvá se týká staveb dopravní infrastruktury, druhá upravuje zákon o vyvlastnění (fakticky jej mění). Zkrácení žalobních lhůt se přitom týká jen stavebních řízení dle prvé části, tedy nikoliv stěžovatele.
Ústavní soud setrvale judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu soudů obecných. Jeho úkolem není ani zjišťování a hodnocení skutkového stavu, ale ani výklad práva a jeho aplikace v konkrétním řešeném případu. To platí jak pro pravidla hmotněprávní, tak procesní. Závěry zaujaté obecnými soudy nepřehodnocuje, ani když s nimi sám nesouhlasí - "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Pouze v případě, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující ústavnímu pořádku.
Jak vyplývá z narativní části odůvodnění, ústavní stížnost je polemikou s názorem na aplikaci zákona č. 416/2009 Sb. v řízení o stěžovatelově žalobě. Z výše vymezených základních tezí přezkumu lze dovodit, že otázka volby právního předpisu z hlediska jeho aplikace na řešený případ je věcí soudů obecných. Ve věci nyní vybrali s patřičným výkladem rozhodnou normu a Ústavní soud jejich výklad neshledává extrémním a postup chybným. Obě napadená rozhodnutí jsou rovněž přesvědčivě odůvodněna a není jim v tomto ohledu co vytýkat.
Pokud jde o konkrétní argumentaci stěžovatele, dle Ústavního soudu se příliš soustředí na jazykový a systematický výklad, který je navíc poněkud násilně přizpůsoben jeho potřebám. Určující pro vzájemný vztah zákona o vyvlastnění a zákona č. 416/2009 Sb. je dikce ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., podle něhož "pro odejmutí nebo omezení práv k pozemkům nebo stavbám potřebným pro uskutečnění dopravní, vodní a energetické infrastruktury platí zákon o vyvlastnění, pokud tento zákon nestanoví jinak". Pro vyvlastňování práv k účelově určené kategorii pozemků je tak jednoznačně založen vztah speciality zákona č. 416/2009 Sb. k zákonu o vyvlastnění, a to aniž by byl redukován jen (například) na hmotněprávní pravidla či otázky procesní. Naopak, nic z této speciality vyjímáno není, tedy ani délka žalobních lhůt, neboť citované ustanovení říká, nestanoví-li jinak tento zákon, tedy zákon č. 416/2009 Sb. jako celek, nikoliv jeho část či pouze některá ustanovení. To vyvrací správnost stěžovatelovy úvahy, že zákon lze rozdělit do dvou částí, přičemž vyvlastňování se týká pouze části od §3 dále, v níž se již o zkracování žalobních lhůt nepraví nic. "Jinak" (vůči zákonu o vyvlastnění) zákon č. 416/2009 Sb. stanoví v §2 odst. 5: "Lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu. O žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě." Citované ustanovení odkazuje na řízení podle §1, které v odstavci 1 říká, že "zákon upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury" a v dalších odstavcích definuje, co se tou kterou infrastrukturou míní. Ani z prostého znění odstavce 1 neplyne, že se nemůže týkat vyvlastňovacího řízení. Naopak, za "postup v souvislosti s urychlením výstavby" je nutno dosadit nejen územní a stavební řízení, která výstavbě bezprostředně předcházejí, ale i ta řízení (ty postupy), které jsou součástí širší přípravy realizace staveb, což je i řízení o vyvlastnění nezbytných práv k potřebným pozemkům. Takový výklad koresponduje i se smyslem a účelem zákona č. 416/2009 Sb., jímž je zabránění případnému zbytečnému či dokonce záměrnému prodlužování přípravy předmětné výstavby, které by zvyšovalo nároky na veřejné rozpočty. Podle důvodové zprávy je účelem zákona umožnit zjednodušení a urychlení jednání o majetkoprávním vypořádání s vlastníky nemovitostí dotčených výstavbou, jakož i racionalizací příslušných správních řízení, při maximálním zachování oprávněných zájmů vlastníků dotčených nemovitostí i třetích osob. Stát potřebuje právní nástroj k tomu, aby získal v co nejkratším časovém úseku pozemky a potřebná povolení pro realizaci veřejně prospěšné stavby veřejné infrastruktury, pozemních komunikací. Podávání opravných prostředků proti rozhodnutím ze strany účastníků řízení mají přitom velmi podstatný časový dopad. Rovněž důvodová zpráva k zákonu č. 416/2009 Sb. tak nenechává na pochybách, že zákonodárce mínil vztáhnout pravidla o zvláštních žalobních lhůtách, která mají zkrátit dobu potřebnou pro přípravu realizace staveb, i na vyvlastňovací řízení.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že o patnáctidenní žalobní lhůtě byl stěžovatel i s patřičným zdůvodněním poučen již ve vyvlastňovacím rozhodnutí Magistrátu města Plzně. I když nepovažoval výklad zákona č. 416/2009 Sb. za jednoznačný a neztotožňoval se s ním, z opatrnosti se mohl a měl zmiňovaným poučením řídit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces neshledal, a jeho ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu