ECLI:CZ:US:2013:2.US.3998.12.1
sp. zn. II. ÚS 3998/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Kateřiny Sladčíkové, zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 9. 2012 ve věci sp. zn. 35 EC 992/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému výroku rozsudku obecného soudu, jímž mělo být porušeno ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byla výrokem I. zamítnuta žaloba, jíž se společnost Kooperativa pojišťovna, a.s. domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 1 190,- Kč, a ústavní stížností napadeným výrokem II. byla stěžovatelce přiznána dle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu (a s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11) náhrada nákladů řízení ve výši 3 120,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6 120,- Kč [dle ustanovení §3 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč dle §13 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a 20% DPH], neboť na danou věc není možno aplikovat závěry výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, jež se vztahují pouze na odměnu advokáta zastupujícího žalobce v bagatelních věcech v případě podání tzv. formulářových žalob. Stěžovatelka připomíná, že její právní zástupkyně v dané věci nepodávala žádné "formulářové vyjádření", nýbrž se musela s konkrétním případem žalované seznámit a k němu se relevantně vyjádřit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelčino základní právo či svoboda.
Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatelky, že výše náhrady nákladů řízení měla být stanovena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoliv dle advokátního tarifu. Jinými slovy, stěžovatelka se cítí být poškozena postupem okresního soudu, na jehož základě jí byla přiznána nepřiměřeně nízká náhrada nákladů řízení, navíc s odkazem na závěry Ústavního soudu, jež do souzené věci nikterak (subjektově) nedopadají.
Z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti je přitom rozhodné to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, že by její právní zástupkyně ve věci provedla více než soudem počítané dva úkony právní služby, respektive že by své právní zástupkyni uhradila (podstatně) vyšší částku, než jí byla napadeným výrokem okresním soudem přiznána. Zásah do svých základních práv shledává stěžovatelka jen a pouze v tom, že jí nebyla přiznána paušální náhrada nákladů řízení, nýbrž náhrada odpovídající počtu právních úkonů, jež měly být ve věci právní zástupkyní stěžovatelky učiněny. Z ústavněprávních pozic proto napadený výrok nalézacího soudu nepředstavuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, jehož indikace by ospravedlňovala kasační zásah Ústavního soudu.
Nad rozhodný rámec je možno navíc konstatovat, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (publikovaným pod č. 116/2013 Sb.) zrušena jako celek, neboť byla v rozporu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu (z hlediska účelnosti nákladů řízení) a současně v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený okresním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Závěrem je namístě připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu