ECLI:CZ:US:2013:2.US.4231.12.1
sp. zn. II. ÚS 4231/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Route Radio s.r.o., se sídlem Stavební 992/1, Ostrava - Poruba, právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č.j. 1 As 46/2012-87 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11 2011 č.j. 10 A 143/2011-56-67 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 5. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36. odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla, po spojení žalob LONDA spol. s r.o. a RADIO BONTON a.s. ke společnému projednání, zrušena rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též Rada), jimiž udělila souhlas Route Radio s.r.o. se změnou licence a přidělila společnosti další (dokrývací) kmitočty.
Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka, jakožto vedlejší účastník správního řízení, kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností zamítl.
Stěžovatelka má za to, že její kasační námitka nepřípustnosti nahrazení správního uvážení úvahou Městského soudu v Praze není z pohledu celkového správního řízení věcí bagatelní, která by neměla na celé správní řízení žádný vliv nebo která je ve srovnání s ostatními argumenty a pro závěr o zrušení správních rozhodnutí zanedbatelná.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, spor mezi ní, správním orgánem a žalobci tkví v tom, zda na základě žádosti stěžovatelky o přidělení volných kmitočtů mělo být vyhlášeno licenční řízení podle §12 a násl. zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nebo zda bylo možné požadované kmitočty přidělit v rámci řízení o změně některých skutečností podle §21 zákona. Posuzování této otázky je výhradně v gesci odborně vybaveného státního orgánu, kterým je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatuje, že zákon o vysílání obsahuje řadu mezer a nestanovuje, jaké skutečnosti má Rada hodnotit při posuzování bonity kmitočtů v řízení dle §21 odst. 3 zákona, nicméně požadavek na hodnocení bonity byl dovozen jeho judikaturou. Kasační soud uzavírá, že Rada je povinna hodnotit bonitu dané frekvence a na základě tohoto svého správního uvážení rozhodnout, zda bude postupovat dle §21 odst. 3 zákona nebo zda žádost žadatele o "dokrývač" zamítne. Celá problematika se tak redukuje na zjištění toho, zda žádaný kmitočet byl nebo nebyl bonitní.
Městský soud podle názoru stěžovatelky nedisponuje natolik odbornými znalostmi, aby mohl sám, bez provedení důkazu znalcem z oboru nebo vědeckým ústavem, posoudit bonitu daných kmitočtů. Správní soud znalce k posouzení tak odborné otázky neustanovil, přesto ve svých závěrech uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o tom, že dané kmitočty nejsou bonitní, je nesprávné a v jeho důsledku došlo k obejití povinnosti přidělit dané kmitočty formou licenčního řízení. Soud má dle stěžovatelky povinnost si zajistit odborné stanovisko k bonitě daných kmitočtů, aby mohl provedením tohoto důkazu nalézt zcela odlišný skutkový stav, než jaký zjistil správní orgán. K tomuto závěru se přiklání ve svém rozhodnutí i kasační soud, ten však uzavírá, že vzhledem ke skutečnosti, že ostatní kasační námitky shledává za nedůvodné a zároveň zde existují převažující jiné důvody ospravedlňující zrušení napadených správních rozhodnutí, kasační stížnost jako celek zamítl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti zrušujícímu rozsudku Městského soudu v Praze i proti samotnému zrušujícímu rozsudku.
Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda nedošlo v souzené věci k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhala, což také učinila.
K obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud uvádí, že je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Totéž platí i pro předcházející rozhodnutí městského soudu. Co se týče argumentace spojené s věcným posouzením žádosti o přidělení volných kmitočtů, tu má stěžovatelka možnost uplatnit opět ve správním řízení, které nebylo dosud ukončeno. Uvedený postup Ústavního soudu je plně v souladu s jeho zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci ověřil, že postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na to, že věc se rozhodnutím správního soudu vrátila na úplný začátek, tedy ke správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, považuje Ústavní soud v dané věci odůvodnění tohoto usnesení za dostatečné s odkazem na novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá.
Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu