ECLI:CZ:US:2013:2.US.4329.12.1
sp. zn. II. ÚS 4329/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti společnosti Sladovna BERNARD, a. s., se sídlem 5. května 1, Humpolec, IČ: 26027283, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 362/2012-230 ze dne 26. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě Jihomoravské plynárenské, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), vedené proti stěžovatelce jako žalované o zaplacení částky 98 267,96 Kč, nárokované vedlejší účastnicí z titulu neuhrazené smluvní pokuty za nedosažení minimální odběrové povinnosti (po zohlednění toleranční odchylky), sjednané účastníky pro rok 2009 ve Smlouvě o sdružených službách dodávky plynu ze dne 16. 10. 2008 (dále též "Smlouva").
Rozsudkem č. j. 16 EC 85/2011-189 ze dne 16. 2. 2012 Okresní soud v Pelhřimově (dále též "okresní soud") žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem č. j. 15 Co 362/2012-230 ze dne 26. 6. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalobou požadovanou částku 98 267,96 Kč (výrok I.) a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 73 128 Kč (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil se závěry okresního soudu, který sice dovodil existující právní nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty, přistoupil ovšem k jejímu snížení ve smyslu ustanovení §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, shledávajíc ji nepřiměřeně vysokou z důvodu, že vedlejší účastnici nevznikla žádná škoda, neboť neodebraný plyn zůstal v jejím vlastnictví a ona jej mohla na trhu realizovat, a dále vzhledem k tomu, že stěžovatelka již v této souvislosti vysoké smluvní pokuty zaplatila na podkladě navazujícího smluvního dokumentu. Krajský soud prve popsaný závěr označil za jsoucí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které není případný vznik škody kritériem pro úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Rovněž poukaz okresního soudu na stěžovatelkou již provedené úhrady smluvní pokuty nemohl podle mínění odvolacího soudu obstát, neboť příslušné dokumenty stanovily povinnosti jiného rozsahu, pročež jejich porušení sankcionovaly nejen odděleně, ale i odlišně. Pakliže tedy nebyly shledány žádné jiné relevantní argumenty stran nepřiměřenosti předmětné smluvní pokuty, nemohlo dle krajského soudu dojít k její moderaci.
S rozhodnutím krajského, potažmo i nalézacího soudu stěžovatelka vyjádřila nesouhlas v ústavní stížnosti. Obecným soudům v ní vytkla, že se nevypořádaly s námitkou o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, jakož i s pravidly Evropské unie na ochranu hospodářské soutěže, konkretizovanými závěry judikatury Evropského soudního dvora. Obecné soudy nijak nereagovaly na její tvrzení a související důkazní návrhy, prokazující zneužití dominantního postavení vedlejší účastnice na trhu se zemním plynem ke sjednání pro stěžovatelku nevýhodných smluvních podmínek (vysokých minimálních odběrů), čímž, jmenovitě zejména odvolací soud, nedostály požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí, vyplývajících z judikatury Ústavního soudu, a zasáhly tak do stěžovatelčina práva na řádný proces. Obecné soudy rovněž nesprávně dospěly k názoru o možném souběhu uplatněných smluvních pokut, přičemž stěžovatelka trvala na tom, že se na ni vztahuje toliko ujednání o smluvní pokutě obsažené v navazujícím smluvním dokumentu - Dohodě o produktu. Uplatnění další smluvní pokuty, zajišťující splnění totožné povinnosti, stejně jako skutečnost, že vedlejší účastnice mohla neodebrané množství plynu realizovat na trhu a že jí stěžovatelka v roce 2009 za odběr plynu hradila cenu výrazně převyšující běžnou tržní cenu, považovala navrhovatelka za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. K popření stěžovatelčina práva na soudní ochranu došlo dále v důsledku odnětí možnosti bránit se opravnými prostředky proti překvapivému rozhodnutí krajského soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu a žalobě vedlejší účastnice vyhověl. S ohledem na nepřípustnost dovolání v dané věci a na zachování procesních práv účastníků řízení měl podle stěžovatelky odvolací soud zvážit vrácení věci k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, namísto toho, aby sám rozhodoval. Krajský soud mimo to pochybil, když v rozporu s ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, umožnil vedlejší účastnici uvádět v odvolacím řízení nové skutečnosti k výpočtu smluvní pokuty.
K výzvě Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. V podání ze dne 12. 3. 2013 vyslovil přesvědčení, že v dotčeném řízení postupoval plně v souladu s procesními předpisy a s respektem k procesním právům jeho účastníků, skutkové i právní okolnosti případu považoval rovněž za řádně posouzené. K závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě odvolací soud dle svých slov dospěl ve shodě se soudem prvního stupně na podkladě toho, co bylo mezi účastníky dohodnuto. Ústavní stížnost proto navrhl zamítnout.
Okresní soud v Pelhřimově toliko odkázal na důvody svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 11. 3. 2013 odmítla tvrzení stěžovatelky o nedostatcích v postupu obecných soudů. Dle jejího mínění tyto naopak podrobně zkoumaly okolnosti, za nichž došlo k uzavření obou smluv mezi účastníky řízení, přičemž v postupu vedlejší účastnice neshledaly nic, co by bylo v rozporu s platnými právními předpisy a co by mělo za následek neplatnost předmětných smluvních ujednání, nevyjímaje z toho ani tvrzení o zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí či nemravnosti uplatněné smluvní pokuty, o čemž svědčí poznámka nalézacího soudu, učiněná na straně druhé jeho rozhodnutí, na něž posléze odkázal odvolací soud. Rozhodnutí obecných soudů označila za řádně odůvodněné s tím, že nelze o nich hovořit ani jako o překvapivých, což ve spojení s řádně zjištěným skutkovým stavem vylučuje, aby absenci mimořádného opravného prostředku bylo možno vykládat jako odepření soudní ochrany. Vedlejší účastnice též zpochybnila, že by jí v rámci odvolacího řízení bylo umožněno uvádět v rozporu se zákonem nějaké nové skutečnosti ohledně výpočtu smluvní pokuty.
Stěžovatelka v replice, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2013, setrvala na argumentaci zahrnuté v ústavní stížnosti. Z obsahu vyjádření účastníka řízení i vedlejší účastnice dovozovala, že tito si jsou vědomi absence reakce obecných soudů k námitce o zneužití dominantního postavení na trhu se zemním plynem ze strany vedlejší účastnice. V případě, že by se soud prvního stupně touto námitkou zabýval, bylo jeho povinností v souladu s judikaturou Ústavního soudu uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, na základě čeho dospěl k závěru, že Smlouva byla platně sjednána. V rozhodnutích obou obecných soudů nic takového nalézt nelze, ve světle čehož se argumentace vedlejší účastnice, podle níž se nalézací soud námitkou zabýval, byť tuto zvlášť nerozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, jeví jako účelová. O jak zásadní pochybení obecných soudů se přitom jedná, svědčí podle stěžovatelky výsledek arbitrážního sporu vedeného mezi mateřskou společností vedlejší účastnice a jejím dodavatelem plynu, firmou Gazprom, který se týkal plateb za neodebraný plyn. V principu šlo o obdobný spor jako mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, nicméně vedlejší účastnice, na rozdíl od stěžovatelky, arbitráž vyhrála.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti připadá v úvahu pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé, nebo v situaci, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva stěžovatele např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Jak bylo ze spisového materiálu ověřeno, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže přitom sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud posuzoval v souvislosti se stěžovatelkou namítaným právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny a v tzv. "civilní větvi" článku 6 odst. 1 Úmluvy, zda řízení bylo jako celek spravedlivé, zda účastníku řízení byla zachována veškerá jeho procesní práva atd. Z takto nastíněného přístupu Ústavního soudu je zřejmé, že ne každé pochybení obecného soudu dosahuje intenzity, kterou lze považovat za porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jejímž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Pozornosti Ústavního soudu samozřejmě neuniklo, že ani jeden z obecných soudů se výslovně nevypořádal s možností aplikace zákona č. 143/2001 Sb., či s pravidly Evropské unie na ochranu hospodářské soutěže na posuzovanou věc a odůvodnění jejich rozhodnutí tak z předmětného hlediska vykazuje deficity, nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétním případě vytýkané pochybení nedosáhlo ústavněprávní roviny. Kasace napadeného rozsudku krajského soudu za účelem nápravy popsaného nedostatku by ke změně stěžovatelčina postavení totiž nevedla.
V souzené věci se nejedná o problematiku vztahu dodavatele energie a jeho zákazníka, vůči němuž dodavatel postupuje z dominantních pozic, kterýžto názor se snaží prosadit stěžovatelka, nýbrž o obecnou problematiku kontraktace a obsahu uzavíraných obchodních smluv ve vazbě na závazkový vztah, který má být danými smlouvami založen, a v němž se realizuje obchodní spolupráce smluvních stran. Stěžovatelka jako podnikatelka, tj. profesionálka znalá právních důsledků svého jednání, s vedlejší účastnicí již dříve spolupracovala a mohla tak přednosti i rizika závazkového vztahu, který opakovaně uzavírala, dostatečně poznat a zhodnotit. Především však měla možnost před uzavřením předmětné Smlouvy ze dne 16. 10. 2008 posoudit obsah všech ustanovení a byla jí dána možnost předjednat s vedlejší účastnicí množství odebíraného plynu, což také dle výpovědi jejího statutárního zástupce učinila (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 2. 2012, č. l. 182 - 184 spisu). Za dané situace, uzavřela-li stěžovatelka v rámci své podnikatelské činnosti obchodněprávní smlouvu, o níž nelze říci, že by byla uzavřena pod nátlakem nebo za jiných pro stěžovatelku tíživých okolností, musí nést riziko (podnikatelské) vyplývající z její případné ekonomické nevýhodnosti. Totéž lze vztáhnout i na navazující Dohodu o produktu, v níž si účastníci řízení sjednali, že část na podkladě Smlouvy sjednaného celkového množství plynu pro rok 2009 (výslovně dle žádosti stěžovatelky) bude cenově zafixována, pročež pro případ neodebrání takto cenově zafixovaného množství plynu byla stanovena smluvní pokuta. Skutečnost, že stěžovatelka posléze hradila vedlejší účastnici v roce 2009 za odběr plynu cenu výrazně převyšující běžnou tržní cenu a smluvní pokuty za nedodržení odběru vymezeného množství plynu, vyplývala ze závazkového vztahu, do kterého dobrovolně vstoupila. Řečené není způsobilý zvrátit ani odkaz stěžovatelky na výsledek arbitrážního sporu, jehož účastníkem byla mateřská společnost vedlejší účastnice, neboť v něm panující skutkový a právní stav se značně lišil od nyní posuzované věci.
Nepřípadná je námitka stěžovatelky spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Zmiňovaná zásada v civilním řízení v žádném případě nepředstavuje princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby rozhodnutí obecných soudů byla založena na jednotném právním názoru. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, zastávajíce odlišný právní názor na věc, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení. Z hlediska kautel spravedlivého procesu bylo v této souvislosti rozhodné, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s argumenty krajského soudu ještě před vydáním napadeného rozsudku ze dne 26. 6. 2012 prostřednictvím odvolání vedlejší účastnice, v němž byly zahrnuty, a mohla k nim zaujmout své stanovisko.
Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky týkající se porušení zásady koncentrace řízení. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 6. 2012 bylo zjištěno, že vedlejší účastnice se k dotazu předsedkyně senátu vyjadřovala ke způsobu výpočtu smluvní pokuty, jak byl zachycen v tabulce nacházející se na č. l. 48 spisu, která byla k důkazu provedena v řízení před soudem prvního stupně, nejednalo se tudíž o nové skutečnosti. Stěžovatelka měla navíc možnost se s touto argumentací vedlejší účastnice seznámit a měla také dostatečný prostor na ni reagovat (viz protokol o jednání ze dne 21. 6. 2012, č. l. 224), k zásahu do jejích práv tak nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávajíc, že by postupem obecných soudů v předmětném řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou či Úmluvou, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu