ECLI:CZ:US:2013:2.US.4496.12.1
sp. zn. II. ÚS 4496/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šrámka, zastoupeného JUDr. Petrou Huškovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Třešňová 521/44, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 9. 2012 č. j. 18 EXE 4134/2011-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citované usnesení obecného soudu pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením okresní soud podle §88 odst. 3 exekučního řádu zamítl námitky povinného (stěžovatele) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem dne 6. 8. 2012 č. j. 083 EX 786/11-69.
V odůvodnění okresní soud uvedl především následující. Soudní exekutor vypočítal svoji odměnu jako 15 procent ze základu (vymoženého plnění) ve výši 517.000,- Kč. Povinný takovou částku totiž soudnímu exekutorovi zaplatil. Výzva k zaplacení vymáhané povinnosti do 15 dnů byla stěžovateli doručena dne 7. 12. 2011. První dílčí plnění poskytl povinný dne 19. 4. 2012. V posuzovaném případě tak nešlo o zaplacení ve lhůtě stanovené ve výzvě soudního exekutora, aby bylo možné hovořit o dopadu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Okresní soud tak nepovažoval plnění povinného za plnění dobrovolné (jde o plnění vynucené hrozbou mobiliární exekuce). Proto soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, podle kterého měl exekutor upravit výši odměny v reakci na dobrovolné plnění stěžovatele. Soudní exekutor podnikl kroky vedoucí k vymožení povinnosti. Není tak důvod ke snížení odměny postupem podle §11 exekučního řádu. Takový závěr je podle okresního soudu i v souladu s aktuální judikaturou (zde soud citoval usnesení sp. zn. IV. ÚS 2959/11 a sp. zn. IV. ÚS 3378/11).
Stěžovatel především namítá, že při stanovení výše odměny exekutora mělo být přihlédnuto k tomu, že plnil dobrovolně, že se nejedná o částku získanou v rámci exekučního řízení přímou činností exekutora, tedy tzv. "vynuceným" plněním. Stěžovatel totiž v průběhu exekučního řízení splácel dlužnou částku, bez přímé účasti exekutora, a proto nelze hovořit o nuceném výkonu ze strany exekutora. Většinu plateb vozil stěžovatel sám přímo vykonavateli domů. Podle stěžovatele proto na jeho případ dopadá nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 s tím závěrem, že plnil dobrovolně a bylo nutné v intencích nálezu zohlednit tuto dobrovolnost plnění do snížení odměny exekutora. Stěžovatel namítá, že se okresní soud nevypořádal s jeho námitkami. Podle stěžovatele sice okresní soud uvedl, že exekutor podnikl kroky vedoucí k vymožení povinnosti, ale nijak je nespecifikoval.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud uvádí, že obdobnou věcí se ve své nedávné rozhodovací praxi již zabýval a provedl v ní též interpretaci svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ve vztahu k situaci vzniklé i v nyní posuzované věci. Tedy k situaci, v níž došlo k zaplacení dluhu nikoli ve lhůtě stanovené exekutorem (15 dní), nýbrž až po jejím uplynutí, přičemž exekutor již v mezidobí podnikl kroky vedoucí k vymožení povinnosti. Tato rozhodovací praxe ostatně byla stěžovateli předestřena napadeným usnesením okresního soudu.
V usnesení ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3378/2012 Ústavní soud konstatoval, že "Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08, Sb. n. u., sv. 54, str. 175, I. ÚS 2930/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 125, III. ÚS 2492/09 a II. ÚS 1061/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., též Sb. n. u., sv. 44 str. 479), dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 233/09, Sb. n. u., sv. 53, str. 753, a II. ÚS 1994/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 495). Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní."
Podobně (téměř shodně) argumentoval Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2959/11.
Stejnou otázku - jakou vznesl v ústavní stížnosti stěžovatel - řešilo i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 864/10, v němž bylo ve shodě s citovanými usneseními IV. senátu Ústavního soudu uvedeno: "...v předmětné věci byla exekuce nařízena usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2008, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2009. Výzva soudního exekutora ke splnění povinnosti ze dne 17. 3. 2009 byla stěžovatelům doručena dne 24. 3. 2009, resp. dne 26. 3. 2009, vymáhaná částka pak byla na účet exekutora uhrazena až dne 3. 8. 2009. Ve světle řečeného se závěr soudu, že v tomto případě nelze použít ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které by zohledňovalo dobrovolné plnění ze strany povinných, nejeví jako rozporný se skutkovými zjištěními. V záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl okresní soud v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, když je též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil.
Do ústavně právní roviny není způsobilý posunout věc ani poukaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a z něj vycházející judikaturu, dle níž by odměna exekutora měla být ekvivalentní úsilí vynaloženému exekutorem k vymožení předmětu exekuce, neměla by povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a měla by zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V konkrétním případě stěžovatelé plnili sice mimo rámec exekučních nástrojů, ale pod jejich tlakem a k jejich odvrácení, když současně exekutor již učinil zcela jasné a konkrétní kroky k vymožení plnění (obstavení bankovních účtů a nemovitostí stěžovatelů, příkaz k provádění srážek ze mzdy stěžovatele). Závěru soudu, že nejde o plnění dobrovolné, jak tvrdí stěžovatelé, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Na tuto konkrétní situaci není možné aplikovat použití těch ustanovení, která mají zabránit přiznání odměny soudnímu exekutorovi bez patřičné zásluhy o vymožení exekučního plnění, neboť v projednávané věci, na rozdíl od případů, řešených v nálezech Ústavního soudu, zabývajících se otázkou náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění, nelze vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu plnění poskytnuté stěžovateli označit za dobrovolné.".
Z citované rozhodovací praxe Ústavního soudu - u níž Ústavní soud nyní neshledává důvod změny - proto plyne zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatele. V nyní posuzované věci totiž došlo k zaplacení dluhu nikoli ve lhůtě stanovené exekutorem (15 dní), nýbrž až po jejím uplynutí, a současně platí, že exekutor již v mezidobí podnikl kroky vedoucí k vymožení povinnosti. Stěžovatel namítá, že okresní soud tyto kroky nijak nespecifikoval, avšak to neodpovídá plně odůvodnění napadeného usnesení; okresní soud argumentoval, že exekutor provedl šetření o majetku a soupis majetku stěžovatele. Ústavní soud k tomu dodává, že k doručení výzvy k zaplacení stěžovateli došlo dne 7. 12. 2011, avšak k prvnímu dílčímu plnění ze strany stěžovatele došlo až dne 19. 4. 2012, tedy po více jak čtyřech měsících; nadto šlo jen o první dílčí plnění, takže tím nebyla zaplacena celá částka (stěžovatel uvádí, že dne 3. 7. 2012 splatil v souhrnu 517.000,- Kč). I proto má ratio úvaha obecného soudu, podle níž "se nelze divit, že exekutor provedl šetření o majetku povinného i soupis jeho majetku (v den 18. 4. 2012) a nespokojil se s ujišťováním povinného, že skutečně zaplatí.".
Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu