ECLI:CZ:US:2013:2.US.451.13.2
sp. zn. II. ÚS 451/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Ivany Jirkové, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Klára Samková s. r. o., se sídlem v Praze, Španělská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 478/2012 ze dne 20. listopadu 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 148/2010 ze dne 9. října 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 1. února 2013 a doplněnou podáním ze dne 20. února 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně k návrhu obhájkyně stěžovatelky rozhodnuto, že samosoudkyně daného soudu, Mgr. Šárka Šantorová, není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatelky. Usnesením stížnostního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost. Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že je stíhána pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Některé výslechy prováděné v hlavním líčení vzbudily ve stěžovatelce obavu o řádný průběh řízení. Proto písemně požádala o umožnění pořizování audiovizuálního záznamu. Při hlavním líčení, konaném dne 9. října 2013, obhájkyně stěžovatelky soudkyni připomenula, že bude vyhotovovat záznam, načež její asistentka, sedící na místě veřejnosti, začala natáčet na videokameru. Podobně i jeden muž z veřejnosti požádal o pořizování audiozáznamu. V průběhu výslechu prof. MUDr. Josefa Syky, DrSc., zaznamenala, že jeho syn, poškozený Ing. Josef Syka, sedící na místě veřejnosti, se snaží svého otce navádět k výpovědím posunky a různými zvukovými efekty. Obhájkyně stěžovatelky na to upozornila soudkyni a ta upozornila Ing. Syku, že bude-li v tomto jednání pokračovat, tak bude muset opustit jednací síň. K opakování tohoto jednání skutečně došlo, což asistentka obhájkyně stěžovatelky zaznamenala na videokameru. V tu chvíli muž, který požádal o pořízení audiozáznamu, sedící vedle poškozeného, prohlásil, že si nepřeje být nahráván. Tento muž byl posléze identifikován jako advokát JUDr. Jan Veselý, který zastupuje jiné osoby proti stěžovatelce v další nesouvisející kauze. Soudkyně nato sdělila, že povolila toliko pořizování audiozáznamu a nikoliv videozáznamu a obhájkyně stěžovatelky byla vyzvána k vymazání veškerého pořízeného videozáznamu. Přitom se na obhájkyni stěžovatelky za nezájmu soudkyně značně neurvalým způsobem obořil zmocněnec poškozených JUDr. Karel Horák. Z toho je podle stěžovatelky zřejmé, že je daná soudkyně proti ní podjatá, respektive je nakloněná poškozeným způsobem, který přesahuje snesitelné meze. Její jednání je naprosto nelogické, nepředvídatelné, v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a předvídatelnosti rozhodování soudu.
3. V té souvislosti poukazuje i na to, že když stávající obhájkyně převzala její zastoupení, tak přípisem ze dne 18. května 2012 požádala odročení hlavního líčení nařízeného na 22. května 2012. Tomu soudkyně nevyhověla s tím, že se má jednat o první hlavní líčení od nápadu věci, protože se stěžovatelka vyhýbala trestnímu stíhání a soud byl nucen vydat i příkaz k zatčení. Důvody, pro které nebylo odročeno nařízené hlavní líčení, ovšem podle stěžovatelky nebyly takové, aby jednání nemohlo být odročeno, protože stěžovatelka spolupracovala s policejními orgány. Nakonec se toto hlavní líčení konalo bez účasti její obhájkyně. I z toho lze mít podle stěžovatelky pochybnosti o podjatosti soudkyně.
4. V ústavní stížnosti konkrétně stěžovatelka namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu judikaturu Ústavního soudu a námitku podjatosti řešily formalisticky pouze s přihlédnutím k zákonnému ustanovení. Zejména Městský soud v Praze se blíže nezabýval všemi okolnostmi případu a nezohlednil je při svém rozhodování. Dále namítá, že soudkyně nejdříve povolila pořízení videozáznamu o průběhu hlavního líčení, respektive byla si vědoma přítomnosti asistentky obhájkyně stěžovatelky. Toto zaznamenávání zakázala až po téměř dvou hodinách jednání na žádost veřejnosti, což soudkyně ani náležitě neodůvodnila. Pořizování videozáznamu pro účely stěžovatelky přitom nerušilo ani nesnižovalo důstojnost řízení. Naopak soudkyně umožnila pořizovat zvukový záznam jiné osobě z publika, z jejíhož jednání bylo zřejmé, že stojí na straně oznamovatelů trestného činu. Tím stěžovatelku znevýhodnila oproti druhé straně. Uzavírá, že celkový průběh řízení v ní vzbuzuje důvodné obavy, že soudkyně, rozhodující v této věci, je vůči ní podjatá a obecné soudy se náležitě nezabývaly všemi okolnostmi případu tak, aby vyvrátily veškeré pochybnosti o podjatosti.
5. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321; aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).
6. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
7. Konečně lze považovat za ústavně souladný i závěr, že důvodem pro vyloučení soudce nemohou být výhrady proti vedení řízení nebo vůči nezávislé rozhodovací činnosti, tedy ani případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 880/2010 ze dne 8. září 2010).
8. Z tvrzení stěžovatelky, podporovaných jí předloženými listinami, objektivně nevyplývá jakékoliv podezření z podjatosti dané soudkyně. Nic na tom nemění, že daná soudkyně nepochybně nevyhověla ani žádosti stěžovatelky o přeložení termínu prvního hlavního líčení, ani v konečném důsledku nevyhověla žádosti její obhájkyně o zvukově-obrazové zaznamenávání hlavního líčení. Sama stěžovatelka tvrdí, že byl k námitce její obhájkyně poškozený Ing. Syka napomenut za to, že zasahuje do výpovědi soudem slyšeného svědka. Z toho objektivně nelze vyvodit, že by právě tomuto poškozenému chtěla soudkyně na úkor stěžovatelky nadržovat. Nic na tom nemění, že následný průběh hlavního líčení byl zejména mezi soudkyní a obhájkyní stěžovatelky velmi emotivní.
9. Nelze považovat za projev podjatosti to, že soudkyně odmítla odročit termín hlavního líčení ve věci, která jí napadla před více než jedním rokem v situaci, kdy byla o odročení požádána podáním doručeným soudu jeden den předem. A i kdyby mohly existovat pochybnosti o tom, zda bylo zamítnutí možnosti pořizovat zvukově-obrazový záznam z hlavního líčení správné (srov. sp. zn. II. ÚS 2672/07, N 36/48 SbNU 449), tak by to mohlo vést jen k závěru o nesprávném postupu, ale nikoliv o podjatosti soudkyně. Obecné soudy postupovaly tedy ústavně souladným způsobem, když v uvedených situacích neshledaly důvod pro vyloučení soudkyně.
10. Ze všech shora vyložených důvodů nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu