ECLI:CZ:US:2013:2.US.4565.12.1
sp. zn. II. ÚS 4565/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti FIBU, společnost s ručením omezeným, sídlem v Moravských Budějovicích, 1. Máje 100, zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012 ve věci sp. zn. 32 Cdo 1669/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011 ve věci sp. zn. 13 Co 265/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 3 odst. 1, č. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 Ústavy a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 ve věci sp. zn. 38 C 238/94 vyhověl stěžovatelčině žalobě a uložil žalovanému, aby jí zaplatil částku 447 778,95 Kč s příslušenstvím, představující hodnotu zásob z vydražené provozní jednotky v rámci tzv. malé privatizace. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu co do částky 380 612,15 Kč s příslušenstvím zamítl a současně potvrdil prvoinstanční rozsudek v části týkající se částky 67 166,80 Kč s částí příslušenství; v části týkající se části příslušenství částky 67 166,80 Kč odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelčino dovolání potom Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením částečně zamítl a částečně odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nepředvídatelné, překvapivé, nepřezkoumatelné, porušující zásadu dvojinstančnosti, odporující dobrým mravům a nelze jej vnímat jinak než jako projev libovůle soudu. Jmenovitě stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká jeho závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, jenž považuje za zcela formalistický (přičemž s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/95 připomíná, že žalovaný věděl, co se v prodejně nachází, co je předmětem koupě a dražby se účastnil dobrovolně), a za přesvědčivou nepovažuje ani úvahu krajského soudu, na jejímž základě přiznal stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení právě ve výši 15% žalované částky. Odvolací soud měl dle stěžovatelky pochybit i tím, že označil veškeré zásoby vedené jako OKP za neprodejné, přestože tento závěr z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá a opírá se pouze o vyjádření žalovaného a odporuje tedy nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 634/04. Nadto stěžovatelka namítá, že odvolací soud vydal měnící rozhodnutí, aniž by účastníky řízení seznámil se svým právním názorem odlišným od názoru prvoinstančního soudu a současně porušil povinnost zopakovat důkazy, ze kterých nalézací soud vycházel.
Za překvapivé považuje stěžovatelka rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo konstatováno, že otázka určení výše nároku postupem dle ustanovení §136 občanského soudního řádu je otázkou skutkového zjištění, a nikoliv otázkou právního posouzení (pročež nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti), přestože tentýž senát Nejvyššího soudu uvedl v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 712/2009, že nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování, neboť by tím právě došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Porušen měl být navíc dle názoru stěžovatelky princip legitimního očekávání, neboť napadená rozhodnutí odporují závěrům přijatým ve skutkově téměř totožné právní věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Odo 44/2001.
Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Jelikož stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud zásadně vázán, směřuje své podání vůči všem výrokům napadených rozsudků obecných soudů, je zřejmé, že v části směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž se věc vrací nalézacímu soudu, je posuzovaná ústavní stížnost prizmatem principu subsidiarity nepřípustná.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, musí Ústavní soud nejprve připomenout, že mu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
V projednávané věci se Ústavní soud proto omezí na konstatování, že s veškerými v ústavní stížnosti (a předtím již v dovolání) artikulovanými námitkami se dostatečným způsobem vypořádal na str. 5 - 7 napadeného rozsudku Nejvyšší soud, a proto je možno na jeho odůvodnění na tomto místě v úplnosti odkázat. Ústavní soud neshledal protiústavním závěr dovolacího soudu, že odvolací soud postup, na jehož základě určil výši bezdůvodného obohacení žalované, na str. 6 svého rozsudku řádně odůvodnil.
Případný není ani stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 44/2001, neboť v tam rozhodované věci nemohl Nejvyšší soud přijmout žádné meritorní závěry, jelikož odmítal dané dovolání jako nepřípustné (a to nikoliv v režimu tzv. uvážení). Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 634/04 (má patrně na mysli nález sp. zn. I. ÚS 643/04) a nálezu sp. zn. II. ÚS 305/95 (patrně sp. zn. II. ÚS 303/95), Ústavní soud konstatuje, že závěry těchto nálezů nemají vliv na ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť do projednávané věci přímo nedopadají (podstatou nálezu sp. zn. II. ÚS 303/95 byl zvláštní poplatek dle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění zákona č. 429/1991 Sb. a jeho retroaktivní aplikace, tento nález tedy vůbec neřeší otázku platnosti smluvního ujednání; podstatou nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 je potom otázka mravnosti vznesené námitky promlčení, tedy otázka, která v projednávané věci nikterak nerezonuje). Přisvědčit není možno stěžovatelce rovněž v případě jejího odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 712/2009, neboť i s procesní otázkou v tomto judikátu řešenou se adekvátně vypořádal dovolací soud na str. 7 napadeného rozsudku. Z ústavněprávního hlediska není konečně důvodná ani námitka porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť v daném kontextu právě dovolací soud fakticky plní roli soudu druhé instance.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu