ECLI:CZ:US:2013:2.US.4625.12.1
sp. zn. II. ÚS 4625/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AGIRA-CREDIT s.r.o., IČ: 26862182, se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 854/258, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. října 2010 č. j. 18 C 152/2008-234, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2012 č. j. 42 Co 125/2011-345 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012 č. j. 30 Cdo 2599/2012-411, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále též "soud prvního stupně") ze dne 8. října 2010 č. j. 18 C 152/2008-234 byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že Petr Bezruč [dále jen "žalovaný 1)"] je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne 22. listopadu 2000 mezi žalovaným 1) a jeho bývalou manželkou Annou Bezručovou (dále jen "žalovaná") o vypořádání společného jmění manželů a darovací smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a jeho bratrem Milanem Bezručem [dále jen "žalovaný 2)"] dne 29. srpna 2000 nejsou neplatné. Ve vztahu ke smlouvě o vypořádání společného jmění manželů uvedl, že byla uzavírána v době, kdy žalovaná nebyla informována o pohledávce, kterou stěžovatelka následně nabyla, nevěděla o trestním stíhání žalovaného 1), pročež byla dohoda za účelem rozvodu manželství podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, uzavřena v souladu se zákonem, neobcházela ho, ani se nepříčila dobrým mravům. Odsuzující rozsudek žalovaného 1) nabyl právní moci 9. ledna 2006, tedy po více než 5 letech po uzavření smlouvy. Neplatnost neshledal ani pro nedostatek určitosti ve vymezení jednotlivých movitých věcí a konstatoval, že i v případě, že by smlouva byla neplatná, nemohla by se stěžovatelka domáhat určení, že by vlastníkem celých nemovitostí byl žalovaný 1), neboť při vypořádání jsou podíly obou manželů stejné. Ve vztahu k darovací smlouvě pak soud prvního stupně uzavřel, že se nepodařilo prokázat, že by žalovaný 2) věděl v době uzavření smlouvy o pohledávce, kterou stěžovatelka nabyla, a nebyly zjištěny ani žádné další důvody, které by neplatnost měly způsobit.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. ledna 2012 č. j. 42 Co 125/2011-345 potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II (výrok I), odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku III (výrok II) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III až V). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a učinil z nich správná skutková zjištění, a zcela se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že v daném případě je třeba vycházet z toho, že ke dni, kdy byly obě smlouvy uzavřeny, nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) měl osobní závazky, které by svědčily o tom, že by mohl mít úmysl krátit věřitele. Je sice nesporné, že v tomto období jako předseda představenstva IR - Investorská a rozvojová a. s. jednal jménem této společnosti tak, že jí způsobil škodu, nicméně v této době se jednalo o závazky společnosti, a ne o osobní závazky žalovaného 1). Ty vznikly až následně poté, kdy mu bylo v rámci trestního řízení uloženo nahradit škodu ve výši 65 700 000 Kč této společnosti, tedy až v roce 2006, zatímco k uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění manželů se žalovanou a darovací smlouvy s žalovaným 2) došlo v roce 2000. Proto dospěl k závěru, že obě smlouvy nejsou ve smyslu §39 občanského zákoníku neplatné.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. září 2012 č. j. 30 Cdo 2599/2012-411 odmítl dovolání stěžovatelky, neboť podle jeho názoru neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Její dovolání se týkalo pouze výsledků dokazování, tedy skutkového posouzení, pročež byl z její strany nepřípustně uplatněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka napadá všechna tři uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že uvedené smlouvy, kterými došlo k převodu nemovitostí, jsou neplatné. Platnost předmětných smluv je třeba posuzovat s ohledem na situaci a vůli žalovaného 1), a to nejen, pokud se týče závazku nyní vůči stěžovatelce, ale i případným jiným věřitelům. Skutečnost, že došlo k jejich zkrácení, vyplývá z obžaloby projednávané v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2003. Spis vedený v této trestní věci měl být proveden jako důkaz, přičemž řízení o žalobě stěžovatelky mělo být přerušeno do pravomocného skončení uvedeného řízení. Z obsahu tohoto spisu totiž vyplývá, v jaké situaci byl žalovaný 1) před podpisem uvedených smluv a případně co mohlo být motivem uzavření uvedených smluv. Stěžovatelka dále uvádí, že uvedené smlouvy byly uzavírány mezi osobami blízkými. Žalovanému 2) byly nemovitosti darovány žalovaným 1) a smlouva mezi žalovaným 1) a žalobkyní byla výhodnější pro ni, a to pokud se týče množství nabytého majetku. V řízení proto měla být zkoumána "výhodnost" uzavřených smluv, když z předložených smluv, které jsou pro žalovaného 1) nevýhodné, vyplývá, že jejími uzavřeními došlo ke zkrácení věřitele. Soudy měly v této souvislosti vyslechnout žalovaného 1), a to za účelem prokázání, že si byl vědom nebezpečí vedení či již vedení výše uvedeného trestního řízení. Na ostatních žalovaných pak bylo, aby prokázali, že vynaložili dostatečnou činnost k zjištění, zda se žalovaný 1) předmětnými smlouvami nesnažil zkrátit věřitele. Ze všech těchto důvodů mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zásady obsažené v čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
6. Kromě uvedeného stěžovatelka namítá, že byla oprávněna podat odvolání i do výroku o povinnosti státu uhradit náklady řízení ustanovené opatrovnici, tj. v této části mohlo být rozhodnutí soudu potvrzeno, nikoliv odmítnuto. Rovněž má za to, že by všichni účastníci řízení měli znát složení senátu odvolacího soudu v dostatečném předstihu, což se v tomto ani zpravidla jiných odvolacích řízeních nestává. Posledně uvedená skutečnost vedla v jejím případě nejen k porušení výše uvedených základních práv, nýbrž též k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 152/2008, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k následujícím závěrům.
8. V první řadě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost byla podána včas, a to nejen proti usnesení Nejvyššího soudu, ale i proti ostatním napadeným rozhodnutím obecných soudů. Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 občanského soudního řádu, jenž podle jeho ustálené judikatury nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb., z hlediska posouzení otázky včasnosti podání ústavní stížnosti se však jedná o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [usnesení ze dne 29. března 2011 (U 3/60 SbNU 777), body 5 až 13]. Z tohoto důvodu se od doručení rozhodnutí o dovolání odvíjela i stěžovatelčina lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu.
9. Ústavní stížnost není přípustná proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla stanovena povinnost České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku zaplatit opatrovnici žalovaného 1) odměnu a náhradu hotových výdajů. Ve vztahu k uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu měla stěžovatelka možnost podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu, a tedy ústavní stížnost v tomto rozsahu nesměřuje proti poslednímu prostředku, který měla stěžovatelka k dispozici k ochraně svého práva.
10. Pokud jde o důvodnost ústavní stížnosti, stěžovatelka namítá především nesprávnost skutkových zjištění obecných soudů, a tvrdí, že měly být provedeny další důkazy, jež by prokázaly její tvrzení o neplatnosti předmětných smluv ve smyslu §39 občanského zákoníku. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, a tedy případně i přehodnocovat jejich skutkové či právní závěry, pouze z toho hlediska, zda v důsledku tohoto rozhodnutí nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Takovýto zásah sice stěžovatelka tvrdí a poukazuje na řadu ustanovení Listiny, s nimiž mají být napadená rozhodnutí v rozporu, ve své argumentaci však již neuvádí, z jakého důvodu mají jí uplatněné námitky k tomuto důsledku vést. Je namístě podotknout, že jednotlivé námitky byly uplatněny již v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi dostatečným a náležitým způsobem vypořádal. Kromě jiného vysvětlil důvody, pro které nepovažoval předmětné smlouvy za neplatné a pro které nepřerušil řízení do doby skončení trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2003. Stejně jako soud prvního stupně ani on nepovažoval za účelné provést důkaz výslechem žalovaného 1) a spisem vedeným v uvedené trestní věci. V tomto směru považuje Ústavní soud za postačující poukázat na příslušné části odůvodnění, případně na výše uvedené shrnutí dosavadního řízení. Závěry odvolacího soudu přitom nelze považovat za svévolné nebo za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a ani z jiného důvodu nelze konstatovat, že by v jejich důsledku došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku, podle níž by všichni účastníci řízení měli znát složení odvolacího soudu v dostatečném předstihu. Z příslušného spisu vyplývá, že stěžovatelka byla o novém složení senátu odvolacího soudu v důsledku změny rozvrhu práce (byť dodatečně) informována přípisem ze dne 25. srpna 2011 (č. l. 301). Následně přitom měla časový prostor k podání, resp. k doplnění námitky podjatosti členů senátu, který využila, přičemž o její námitce bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2011 č. j. Nco 70/2011-313.
12. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu