ECLI:CZ:US:2013:2.US.4760.12.1
sp. zn. II. ÚS 4760/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti KOMETA a. s., se sídlem Okružní 29a, Brno, právně zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Kachlíkova 15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 7 As 134/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 31 A 3/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, v níž se domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna, Odboru územního a stavebního řízení ze dne 19. března 2007, č. j. OÚSŘ U 07/62678/Bo, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Brno - sever, Odbor územního rozvoje a výstavby ze dne 27. listopadu 2006 č. j. RV/06/0022406, kterým byla povolena stavba "Víceúčelový komplex ORION - 1. etapa". Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány povolily předmětnou stavbu, vydaly stavební povolení, ačkoli zde existoval nedostatek právního podkladu, vydaly tedy nicotné stavební povolení, čímž zasáhly do subjektivního vlastnického práva stěžovatelky. Jelikož tento nedostatek nebyl autoritativně shledán v rámci přezkumného řízení o opravném prostředku, které probíhalo před krajským soudem a poté Nejvyšším správním soudem, nedostály soudy své úloze, jak ji formuluje čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny. Stavební povolení bylo dle stěžovatelky vydáno, ačkoliv nerespektuje platný Územní plán města Brna (dále jen ÚPmB), resp. je s ním v rozporu. Stavba byla stavebním povolením povolena také na území, které je (doposud) platným ÚPmB vyčleněno na "plochy komunikací a prostranství místního významu".
Stěžovatelka namítala u krajského soudu i Nejvyššího správního soudu nicotnost vydaného stavebního povolení. K nicotnosti správního aktu jsou správní soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu i v řízení o kasační stížnosti povinny přihlížet z úřední povinnosti, nad rámec žalobních bodů či důvodů kasační stížnosti. Je-li rozhodnutí skutečně nicotné, soud v řízení o žalobě pouze deklaratorním výrokem vyhlásí jeho nicotnost (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 3/2006). Krajský soud přitom cituje výše uvedený rozsudek v dané věci pouze formalisticky, přičemž zdůraznil, že "napadená stavební rozhodnutí nejsou nicotná, neboť v rozhodné době byla vydána za existence pravomocného územního rozhodnutí, tj. zákonného podkladu pro tato rozhodnutí vydaná ve fázi stavebního řízení." Shodně i Nejvyšší správní soud pouze citoval z uvedeného rozsudku a uzavřel, že stěžovatelkou vytýkaná vada stavebního povolení, tj. jí tvrzený rozpor s platným ÚPmB, nemůže způsobit jeho nicotnost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění. V případě nyní posuzovaném Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů ve shora citovaném smyslu nespatřuje.
Námitky stěžovatelky, uplatněné v ústavní stížnosti, se obsahově shodují s námitkami, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatelky uvedenými v kasační stížnosti pečlivě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a Krajský soud v Brně věc posoudil správně.
Je tak zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka v podstatě požaduje, aby na jejím základě byla napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily rozdíl mezi nicotností a nezákonností správního aktu. Výkladem nicotnosti z důvodu nesouladu s územním plánem, což stěžovatelka činí jádrem své argumentace, se zabývaly oba soudy a na vznesenou otázku daly jasnou odpověď. Za porušení základních práv stěžovatelky nelze považovat skutečnost, že soudy učiněný výklad nekoresponduje s jejím názorem.
Krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že napadená stavební rozhodnutí nejsou nicotná, neboť v rozhodné době byla vydána za existence pravomocného územního rozhodnutí, tj. zákonného podkladu pro tato rozhodnutí vydaná ve fázi stavebního řízení. Jestliže bylo stavební povolení vydáno v době, kdy existovalo pravomocné územní rozhodnutí, není následné zrušení územního rozhodnutí samo o sobě důvodem ke zrušení stavebního povolení soudem; vyplývá to ze zásady presumpce správnosti aktů vydávaných správními orgány a principu ochrany dobré víry jejich adresátů. K podání stěžovatelky ze dne 11. 8. 2008, jímž dle svého vyjádření důkazně doložila nicotnost stavebního povolení, soud nepřihlížel a touto stížnostní námitkou se blíže nezabýval.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku k rozlišování nezákonnosti a nicotnosti rozhodnutí zdůraznil praktické důsledky pro soudní přezkum. K nicotnosti správního aktu jsou soudy v řízení povinny přihlížet z úřední povinnosti, i nad rámec důvodů uplatněných v kasační stížnosti. Je-li rozhodnutí nicotné, soud v řízení o žalobě pouze deklaratorním výrokem vyhlásí jeho nicotnost. Naproti tomu, jde-li o nezákonné rozhodnutí, soud k vadám způsobujícím nezákonnost přihlíží zásadně k námitce žalobce.
Z úřední povinnosti by k vadám způsobujícím nezákonnost přihlížel soud pouze tehdy, pokud by rozhodnutí bylo nejen nezákonné, ale zároveň buď nicotné či nepřezkoumatelné. Ani v těchto případech nelze hovořit o tom, že by soud přihlížel z úřední povinnosti k nezákonnosti; soud totiž přihlíží z úřední povinnosti k určitým vadám, které kromě toho, že vyvolávají nezákonnost, zároveň způsobují nepřezkoumatelnost či nicotnost Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou vytýkaná vada stavebního povolení, tj. tvrzený rozpor s platným ÚpmB, nemůže způsobit jeho nicotnost a žalobní bod obsahující tuto námitku byl prokazatelně uplatněn až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nemohl k němu podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud přihlížet a zabývat se jím v odůvodnění rozsudku. Námitka stěžovatelky, že krajský soud se námitkou nicotnosti stavebního povolení vůbec nezabýval, a napadený rozsudek je tak nicotný, je proto podle právního názoru Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
Na základě shora uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozsudků musí Ústavní soud konstatovat, že oba obecné soudy se věcí stěžovatelky řádně zabývaly, svá rozhodnutí pečlivě a způsobem odpovídajícím závažnosti věci odůvodnily. Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v kasační stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal ze strany soudů namítaný zásah do základních práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu