ECLI:CZ:US:2013:2.US.4841.12.1
sp. zn. II. ÚS 4841/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti In Time s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7, právně zastoupené Mgr. Petrem Mikešem, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 2 Cmo 251/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.5.2011, č.j. 46 Cm 53/2009- 20, kterým byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na obnovu řízení týkající se předchozích řízení ve věci. Stěžovatelka nesouhlasila s odůvodněním usnesení městského soudu, kde vyslovil právní názor, který vnáší prvek zásadní nejistoty do právních vztahů stěžovatelky a vedlejšího účastníka, je dle stěžovatelky v rozporu s předchozími rozhodnutími téhož soudu v téže věci a současně nemá dostatečný podklad ve zjištění skutkového stavu. Stěžovatelka se domáhala opravy odůvodnění podle §165 odst. 1 o.s.ř., neboť coby subjekt, kterému bylo rozhodnutím soudu vyhověno, nebyla oprávněna podat proti rozhodnutí odvolání. Městský soud návrhu na opravu odůvodnění nevyhověl a věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze, který návrh zamítl.
Vrchní soud zamítl návrh na opravu odůvodnění s tím, že se stěžovatelka domáhá opravy v části odůvodnění, kde soud vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení svých zjištění, učiněných z obsahu obou nadepsaných spisů. Stěžovatelka se domáhala opravy usnesení Městského soudu v Praze proto, že vyšel ze zjištění, že ve spisu 61 Ro 4111/2005 je odpor podaný dne 16. 11. 2006, který nebyl dosud projednán. Stěžovatelka má za to, že v tomto případě nejde o úvahu, ale o skutkové zjištění z obsahu spisu, které ale odhlíží od dalšího vývoje projednávání věci u téhož soudu pod sp. zn. 46 Cm 119/2009 a závěry soudu uvedené v odůvodnění usnesení ze dne 7. 1. 2010 č.j. 46 Cm 119/2009-89. Pokud Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7. 1. 2010 uzavřel, že předmětný platební rozkaz nabyl právní moci dne 13. 7. 2007, pak nejpozději k tomuto datu bylo dosaženo konečného výsledku v projednávané věci a skončilo řízení sp. zn. 61 Ro 4111/2005 jako takové, což mimo jiné znamená, že už neexistuje nástroj, který by mohl vést k novému projednání téže věci. Městský soud v Praze si z obsahu spisu izolovaně vybral jedno podání a bez ohledu na další vývoj ve věci a rozhodnutí z něj učinil základ pro své úvahy o stavu řízení ve věci sp. zn. 61 Ro 4111/2005.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž se zamítá návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud postupu obecného soudu co vytknout. Podle §165 odst. 1 o. s. ř., nemá-li odůvodnění rozsudku podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno. O návrh podle §165 se jedná jen tehdy, jestliže je nepochybné, že účastník nemá výhrady proti výroku rozsudku. Oprava se může týkat jen skutkových zjištění soudu, tedy výkladu uvedeného v odůvodnění o tom, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv, popřípadě o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, a závěru o skutkovém stavu věci; důvodem opravy tedy může být jen ,,rozpor s obsahem spisu". Oprava odůvodnění není přípustná v části, v níž soud uvedl, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů, jak se vyjádřil žalovaný (či jiný účastník řízení), a v níž vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, důvody, proč neprovedl další důkazy, a právní posouzení věci. Návrh na opravu odůvodnění rozsudku musí obsahovat přesný návrh, která konkrétní věta odůvodnění má být vypuštěna, nahrazena či změněna. V řízení o tomto návrhu nemůže soud provádět dokazování, které bylo v řízení ve věci samé navrhováno, ale provedeno nebylo, a nemůže také hodnotit jinak provedené důkazy, než se tak stalo v rozsudku, o jehož opravu důvodů se žádá.
Výše uvedené zásady, týkající se návrhu na opravu odůvodnění rozsudku dle §165 odst. 1 o. s. ř., lze s ohledem na znění ust. §167 odst. 2 o. s. ř. vztáhnout i na podobný návrh vztahující se k rozhodnutí vydanému v civilním řízení formou usnesení.
Vrchní soud v odůvodnění usnesení řádně vyložil, z jakých důvodů nepovažuje návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění soudu I. stupně - "domáhá se opravy té části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v níž soud vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení svých zjištění, učiněných z obsahu obou nadepsaných spisů". Podle soudu tak návrh vybočuje z podmínek upravených §165 o. s. ř..
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze již svým charakterem nebylo s to jakkoli zasáhnout do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu