ECLI:CZ:US:2013:2.US.4923.12.1
sp. zn. II. ÚS 4923/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Lebedy a Zuzany Lebedové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hlaváčem, advokátem, se sídlem Vinohrady 663, 760 01 Zlín, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, č. j. 28 Cdo 2640/2012-399, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. ledna 2012, č. j. 60 Co 364/2011-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 60 Co 364/2011-348, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným (stěžovatelům) uložil, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili částku ve výši 412.800 Kč (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby doplatila soudní poplatek a zbývajícími výroky rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala výši bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu (žalovaní užívali nemovitost, která byla předmětem kupní smlouvy, i po jejich odstoupení od této smlouvy kvůli vadám nemovitosti). Odvolací soud dovodil, že žalovaní platně od kupní smlouvy odstoupili, čímž došlo k jejímu zrušení a obnově vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně žalobkyně [§48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Jestliže žalovaní předmětné nemovitosti v následujícím období (od 1. června 2006 do 31. října 2009) nadále užívali, vznikl jim tím majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, který jsou povinni žalobkyni vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.). Odvolací soud neshledal, že by výkon práv žalobkyně směřující k vydání bezdůvodného obohacení byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaní dosud neposkytli součinnost potřebnou k zápisu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a po odstoupení od kupní smlouvy jim muselo být zřejmé, že předmětné nemovitosti nadále užívají bez právního důvodu. Ohledně započtení vzájemné pohledávky z titulu zákonných úroků z prodlení jdoucích z částky 2.500.000 Kč představující zaplacenou kupní cenu za předmětné nemovitosti od 2. listopadu 2005 do jejího vrácení, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v prodlení s vrácením kupní ceny nebyla, neboť žalovaní nesplnili vzájemně podmíněnou povinnost poskytnout žalobkyni součinnost potřebnou k zápisu jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí (§457 obč. zák.). Ukládá-li pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. 11 C 62/2007, žalobkyni, aby částku 2.500.000 Kč zaplatila žalovaným oproti povinnosti žalovaných předmětné nemovitosti vyklidit, prodlení žalobkyně s úhradou této částky rovněž nenastalo, neboť žalovaní předmětné nemovitosti nevyklidili dříve, než byla kupní cena vrácena.
3. Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, č. j. 28 Cdo 2640/2012-399, pokud směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení odmítnuto, pokud se týkalo měnícího výroku ve věci samé, bylo zamítnuto. Dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím dospěl k závěru, že žalovaní platně odstoupili od kupní smlouvy a užíváním nemovitostí bez právního důvodu jim vzniklo bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobkyni vydat (§457 obč. zák.). Dále dovodil, že žalobkyně s ohledem na neposkytnutí součinnosti žalovanými potřebné pro její opětovné zapsání jako vlastníka předmětných nemovitostí, nebyla v prodlení s plněním svého závazku (vrácení kupní ceny) a proto žalovaní nemohli uplatnit svoji k započtení namítanou pohledávku z titulu úroků z prodlení jdoucích z kupní ceny zadržované žalobkyní. Bylo přitom nepřípustné, aby žalovaní svoji součinnost vázali na splnění povinnosti, která nebyla předmětem vzájemného synallagmatického vztahu (povinnost nahradit investice vložené do nemovitosti). Dovolací soud ani neshledal, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že rozpor s dobrými mravy nezakládá ani skutečnost, že žalobkyně prodala nemovitosti s vadami (zde je sankcí odstoupení od smlouvy), ani okolnost, že je prodala za několikanásobně vyšší cenu, než za kterou je v dražbě nabyla (výše ceny byla výsledkem svobodného vyjednávání smluvních stran).
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Na úvod stručně rekapitulují celkové okolnosti případu. Jako první vznášejí námitku porušení práva na zákonného soudce. K tomu uvádějí, že žaloba byla původně podána u Okresního soudu Praha - západ a posléze po rozšíření žaloby na konečnou částku soud rozhodl o delegaci řízení k Okresnímu soudu ve Zlíně. Stěžovatelé se změnou místní příslušnosti vyslovili souhlas s podmínkou, že věc bude spojena s jinou věcí řešenou u zlínského soudu, v níž žalovali na vrácení kupní ceny za předmětné nemovitosti. U Okresního soudu ve Zlíně však věci spojeny nebyly, čímž podle názoru stěžovatelů došlo nejen k porušení zásady hospodárnosti a efektivnosti řízení, ale i k porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce, což mělo vliv i na rovnost účastníků a spravedlivý proces. Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé stěžovatelé namítají formalistický přístup jak Nejvyššího soudu, tak i Krajského soudu v Brně, jakož i extrémní rozpor právního hodnocení se skutkovým stavem. K tomu uvádějí, že obecné soudy v rozhodnutích vůbec nehodnotí přiložený spis a chování stěžovatelů po odstoupení od kupní smlouvy v letech 2005 a 2006 a jejich připravenost k uzavření dohody o sepsání notářského zápisu, která měla být na jejich straně jednoznačně prokázána. V další části pak podrobně rozebírají, jaké další otázky důležité pro náležité vyřešení věci a správné rozhodnutí obecné soudy nezohlednily. Stěžovatelé rovněž polemizují se závěrem soudů o jednání žalobkyně v souladu s dobrými mravy. Dále vyjadřují pochybnosti o používání judikatury jak ze strany žalobkyně, tak ze strany obecných soudů. Závěrem poukazují na rozdílné nazírání právní teorie i praxe na právní důsledky odstoupení od smlouvy z pohledu vrácení si vzájemného plnění dle §457 obč. zák.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do dvou okruhů. První se týká otázky porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a druhý představuje polemiku se závěry (skutkovými i právními), k nimž dospěly obecné soudy (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž s ním souvisí i otázka porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
7. Porušení práva na zákonného soudce mělo spočívat v tom, že daná věc nebyla, oproti očekávání stěžovatelů, spojena u Okresního soudu ve Zlíně s jinou zde projednávanou věcí (věc vedená pod sp. zn. 11 C 62/2007). K tomu Ústavní soud podotýká, že na změnu místní příslušnosti z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 občanského soudního řádu) je vždy třeba nahlížet poměrně přísně, neboť se jedná se o výjimku ze zákonem stanovené místní příslušnosti, která se může dotýkat práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V dané věci bylo ke změně místní příslušnosti přistoupeno z důvodu hospodárnosti s ohledem na soudní řízení týkající se totožné nemovitosti (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vrácení kupní ceny oproti vyklizení nemovitosti), v němž byl již vydán mezitímní rozsudek. Proti žádosti soudu o delegaci k Okresnímu soudu ve Zlíně neměl žádný z účastníků námitky. Z tohoto pohledu tedy byla změna místní příslušnosti odůvodněná, a proto v ní nelze spatřovat porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Na případnou úvahu o porušení práva na zákonného soudce pak nemá vliv ani následná skutečnost, že u Okresního soudu ve Zlíně nedošlo ke spojení věcí, ale byly nadále projednávány odděleně různými soudci. Změnu místní příslušnosti nelze vázat na splnění podmínek, jak se snaží stěžovatelé naznačit v ústavní stížnosti.
8. Ohledně dalšího okruhu námitek považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takový zásah Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy své právní závěry o povinnosti stěžovatelů uhradit bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně opřely o skutková zjištění získaná na základě řádně provedených důkazů. Z nich vyvozené právní závěry jsou pak logické a nelze o nich tvrdit, že by byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Samotné volné hodnocení důkazů, které vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů, a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady vyplývající z §132 o. s. ř. respektovány.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu