ECLI:CZ:US:2013:2.US.5.13.1
sp. zn. II. ÚS 5/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, právně zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10. Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 54 Co 299/2012, výroku II., bod 3 a výroku III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 26 C 190/2010-111 ze dne 26. 4. 2012 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli náhradu škody 10.320,- Kč a náhradu nemajetkové újmy 20.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; v části požadující konstatování porušení práva a písemnou omluvu žalobu zamítl jako nadbytečnou s tím, že závěr o porušení žalobcových práv Policií ČR vyplývá z odůvodnění rozsudku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni účastníci.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. o náhradě škody 10.320,- Kč jen tak, že lhůta k plnění činí 3 dny, jinak byl potvrzen, a ve výrocích II. až IV. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že 1. soud konstatuje, že nezákonným trestním stíháním žalobce a postupem Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování v Berouně, která dne 27. 1. 2010 v době, kdy byl žalobce zadržen a při podání vysvětlení mu neumožnila právní pomoc advokátky, bylo porušeno právo, 2. žalovaná je povinna se žalobci za porušení práva uvedené v bodu 1. omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku, 3. ohledně požadavku na zaplacení 20.000,- Kč se žaloba zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že k žalobou tvrzenému porušení práv stěžovatele skutečně došlo, avšak s ohledem na krátkou dobu zadržení, v komparaci s výší odškodnění, jaké je obvykle poskytováno za jeden den neoprávněné vazby, za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli se dostatečným zadostiučiněním jeví konstatování porušení práva a uložení povinnosti k omluvě.
Podle názoru stěžovatele odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, (rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 4411/2010 ze dne 28. 2. 2012 a rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1019/2012-179 ze dne 28. 8. 2012) v měnícím výroku neuvedl, jaké právo stěžovatele bylo ani jak má znít omluva žalované; neuvedl ani formu omluvy, zda má být písemná nebo ústní.
Proti výroku II. bodu 1. a 2. měnícího rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Proti výroku II. bodu 3. rozsudku však není dovolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoliv Městský soud v Praze vycházel ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu, totiž že se orgány Policie ČR dopustily žalobou tvrzeného zásahu do práv stěžovatele, nevyvodil z něj odpovídající právní závěry. Podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Tomuto zákonnému požadavku odvolací soud nedostál, neboť úvahu o závažnosti vzniklé újmy a okolnostech, za nichž k nemajetkové újmě došlo, zredukoval pouze na nezákonné trestní stíhání stěžovatele, na odepření kontaktu s advokátkou a na krátkou dobu zadržení stěžovatele v délce necelého jednoho dne, do čehož - zcela nepřípadně - promítl úvahu o obvyklé výši odškodnění poskytované za jeden den trvání nezákonné vazby. Odvolací soud zcela odhlédl od toho, že k porušení základního práva stěžovatele na právní pomoc nedošlo "nedbalostí", ale v důsledku vědomého a úmyslného protiprávního jednání policistů, kteří v době, kdy již byla advokátka přítomna v budově Policie ČR, stěžovateli, kterého záměrně chtěli vyslýchat bez advokátky, lhali, že prý se ještě nedostavila. Takové jednání není pouhým "nesprávným úředním postupem", ale představuje zneužití pravomoci úřední osoby a je obzvláště zavrženíhodné, neboť bylo směřováno k poškození zadržené a podezřelé osoby, jejíž osobní svoboda byla omezena a která nemohla svobodně opustit policejní celu, aby se mohla aktivně sama zkontaktovat s advokátem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se promítá i do způsobu určení, v jaké výši bude poskytnuta. Citované ustanovení v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 Ústavní soud vymezil tři kroky, z nichž rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb. Jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou.
Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti konkrétním právním závěrům odvolacího soudu ohledně nepřiznání zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nesprávný úřední postup policistů při podání vysvětlení stěžovatelem. Stěžovatel je přesvědčen, že jím navrhovaná částka je adekvátní a odpovídá závažnosti způsobené nemateriální újmy. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k tak závažnému zásahu do práva stěžovatele, aby jako kompenzace nestačila omluva. Ústavní soud má v daném případě za to, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu