ECLI:CZ:US:2013:2.US.595.13.1
sp. zn. II. ÚS 595/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti PhDr. Luďka Příhody, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Jiráskova 228, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 63/2012-34 ze dne 8. 11. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca19/2009-96 ze dne 12. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně požaduje náhradu nákladů právního zastoupení.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město o zastavení řízení o žádosti na obnovu řízení ve věci vydání dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem městského soudu, že žádost o obnovu řízení byla podána po uplynutí lhůty stanovené v §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud, stejně jako Městský soud v Praze, nezabýval namítanými důvody, proč stěžovatel nemohl nechat vypracovat znalecký posudek, a nezkoumal, jestli objektivně mohl být tento posudek v průběhu daňového řízení zpracován. Napadená rozhodnutí proto nejsou náležitě odůvodněna. Kasační soud se dále nezabýval namítanými důvody v souvislosti s ustanoveními §54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků a §28 odst. 1 daňového řádu. Poukazuje na to, že až posudkem soudní znalkyně Mgr. Jindry Železné, který policie akceptovala, bylo prokázáno, že rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, tedy trestným činem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není, jak ustáleně judikuje, další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to způsobem, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních soudů o opožděnosti jím podané žádosti o obnovu řízení, přičemž stěžovatel předkládá vlastní verzi daného problému, kterou podle něj správní soudy nedostatečně zohlednily. Všechny jeho argumenty se však pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva správními soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr.
Základní spornou právní otázkou, kterou správní soudy musely vyřešit, je, zda byl dán některý z důvodů obnovy ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků včetně toho, zda byla žádost o obnovu podána ve lhůtě dle §54 odst. 3 uvedeného zákona. Důvodem obnovy řízení totiž může být, jak připomněl i Nejvyšší správní soud, pouze taková skutečnost, která měla být součástí skutkových zjištění, na jejichž základě byla stanovena daňová povinnost, jejíž existence nebyla z objektivních (daňovým subjektem nezaviněných) příčin v době rozhodování známa, a nemohla být proto vzata v úvahu. Lhůta k podání žádosti o obnovu se pak odvíjí od okamžiku, kdy se daňový subjekt o takové skutečnosti dozví.
Jestliže stěžovatel uvedl jako důvod obnovy skutečnost, že disponuje znaleckým posudkem, který prokazuje, že podpisy na daňových dokladech jsou falešné, a že bude mít i další důkazy potvrzující, že účetní zneužila jeho účetnictví pro své potřeby, správní soudy nepochybily, pokud na základě skutkových zjištění učinily závěr, že stěžovatel nejpozději ke dni 29. 1. 2003, kdy podal trestní oznámení na svou bývalou účetní, věděl o tom, že tato účetní zfalšovala jeho podpisy na účetních dokladech a daňových přiznáních. Trestní oznámení, v němž popisoval svévolný způsob vedení jeho účetnictví bývalou účetní i falšování jeho podpisů na účetních dokladech a daňových přiznáních, nadto podal ještě v průběhu daňového řízení, v rámci něhož měl dostatečný prostor k tomu, aby správnost zprávy o daňové kontrole i dodatečných platebních výměrů zpochybnil procesními prostředky, které měl coby plátce daně k dispozici. Pokud však těchto prostředků nevyužil a proti dodatečným platebním výměrům nepodal ani odvolání, nemůže tuto svoji pasivitu zhojit žádostí o obnovu řízení, podanou po uplynutí lhůty stanovené v §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelem předložený písmoznalecký posudek je sice nově předložený důkaz, nejedná se však o důkaz, který stěžovatel nemohl bez svého zavinění uplatnit (či jeho vypracování správci daně navrhnout) již v průběhu daňového řízení. Argumenty stěžovatele o nemožnosti jeho vypracování z časových a finančních důvodů či pro nedostatek srovnávacího materiálu jsou irelevantní, stejně jako jeho tvrzení, že musel vyčkat alespoň na dílčí výsledky trestního řízení. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva", která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany v příslušném řízení.
Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i městského soudu jsou přesvědčivě a důkladně odůvodněna a žádné z tvrzených ústavních práv stěžovatele neporušují. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu