ECLI:CZ:US:2013:2.US.607.13.1
sp. zn. II. ÚS 607/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti postupu České republiky - Ministerstva financí v řízení vedeném pod sp. zn. 051/57 231/2010-392 a Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízeních vedených pod sp. zn. 64 C 28/2010 a sp. zn. 30 C 29/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2013 a doplněnou podáními ze dne 22. 2. 2013 a dne 12. 7. 2013, se stěžovatel s poukazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud "1. České republice - Ministerstvu financí zakázal, aby pokračoval v porušování práva a svobody stěžovatele, ukončil běh škodní události, obnovil osobní práva a svobody stěžovatele, 2. České republice - Ministerstvu financí přikázal, aby obnovil stav stěžovatele před škodní událostí, obnovil řízení o náhradě škody před Ministerstvem financí jako zástupcem České republiky v řízení o předběžném uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy a žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy řádně a právně materiálně projednal, 3. Obvodnímu soudu Pro Prahu 1 přikázal neprodleně rozhodnout o návrhu stěžovatele na vydání částečného rozsudku ve věci sp. zn. 64 C 28/2010, 4. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal neprodleně rozhodnout ve věci sp. zn. 30 C 29/2012". Stěžovatel současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
V rozsáhlé ústavní stížnosti a jejích doplněních stěžovatel v podstatě poukazuje na to, že od roku 1998 je mu na základě nezákonných aktivit výkonných orgánů České republiky exekučně zabavován veškerý majetek, přestože mu Ministerstvem financí a jeho orgány byla způsobena škoda, která doposud nebyla nahrazena. Dle názoru stěžovatele již Ministerstvo financí, pokud by se řádně v rámci předběžného projednání nároku zabývalo vzniklým protiprávním stavem, by muselo dospět ke zjištění, že jsou splněny všechny podmínky pro náhradu požadované škody ve formě ušlého zisku, přičemž neodstraněním protiprávního stavu založeného rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu FŘ-6289/11/00 po vydání zrušujícího rozhodnutí Městského soudu v Praze se škoda ještě navyšuje. Protiprávním jednáním finančních orgánů došlo k jeho totální likvidaci ve sféře ekonomické, osobní i osobnostní. Stěžovatel odkazuje na svůj návrh ze dne 17. 12. 2012 podaný Obvodnímu soudu pro Prahu 1, na odvolání proti usnesení o zamítnutí předběžného opatření, na návrh na vydání částečného rozsudku, na svá podání adresovaná ministru financí a na další své aktivity, kterými je nucen suplovat činnosti, k nimž je jinak povinen stát, který krom zrušení rozhodnutí o vydání jednoho dodatečného platebního výměru a vydání závazného právního názoru ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu se nijak nevypořádal s následky, které stěžovateli svým vadným postupem v daňovém řízení i následném soudním řízení způsobil. Má za to, že již před Ministerstvem financí prokázal naplnění příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Stanoviska Ministerstva financí postrádají jakékoli odůvodnění, chybí odkaz na možnost podat žalobu na náhradu škody a jsou jednoznačně v rozporu s požadavkem čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť jsou nepřezkoumatelná. Protože ze strany ministerstva došlo k formálnímu odmítnutí jeho nároků, stěžovatel v následném soudním řízení navrhl pro odstranění nerovného postavení stran a pro zajištění fair řízení o náhradě škody ve výši cca 3 mld. Kč vydání částečného rozsudku. O návrhu ze dne 1. 2. 2011 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 28/2010 však nebylo doposud rozhodnuto. Podstatou dalšího dosud neskončeného řízení vedeného pod sp. zn. 30 C 29/2012 je nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s požadovaným nárokem, který také nebyl dosud uspokojen.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 64 C 28/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel se v soudním řízení zahájeném dne 23. 12. 2010 domáhá odškodnění majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu č. j. FŘ-6289/11/00 ze dne 3. 1. 2001. V průběhu řízení postupně navrhl šest předběžných opatření, jimiž požadoval částečná finanční plnění. Jeho návrhy byly zamítnuty s tím, že nebyla shledána potřeba zatímní úpravy ani ohrožení případného výkonu rozhodnutí, přičemž soud nadto shledal v návrzích snahu předjímat rozhodnutí ve věci samé. Zatím poslední takový návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 64 C 28/2010-323 ze dne 20. 12. 2012 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 70/2013-336 ze dne 21. 2. 2013. Dne 4. 6. 2013 obdržel soud již sedmý návrh, kterým stěžovatel navrhl, aby soud uložil žalované České republice - Ministerstvu financí zákaz pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele a přikázal obnovení stavu před škodnou událostí. Usnesením ze dne 5. 6. 2013 byl tento návrh odmítnut. Stěžovatel dále v průběhu řízení navrhl vydání rozsudku pro uznání. I tento návrh soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala. Rozhodnutí zamítající návrh na vydání rozsudku pro uznání byla předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, který usnesením sp. zn. III. ÚS 3278/11 ze dne 23. 2. 2012 ústavní stížnost stěžovatele podanou proti těmto rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 30 C 29/2012, bylo zjištěno, že žalobou doručenou soudu dne 29. 2. 2012 se stěžovatel domáhá zaplacení částky 80 887 952,10 Kč s příslušenstvím, představující účelně vynaložené náklady na odvrácení hrozící škody, na odvrácení hrozby doživotní likvidace jeho osoby a na plnění zákonem stanovených právních povinností obecné a speciální prevence, vzniklé v souvislosti s protiprávním stavem vyvolaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze č. j. FŘ-6289/11/00 ze dne 3. 1. 2001. Podáním doručeným soudu dne 11. 4. 2012 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 27. 7. 2012 stěžovatel vyzval obvodní soud k vyřízení této své žádosti a k nařízení jednání ve věci. Usnesením ze dne 9. 11. 2012 obvodní soud rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2013 č. j. 72 Co 145/2013-47, jímž rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Uvedeným řízením předcházelo uplatnění nároků stěžovatele u Ministerstva financí postupem dle ustanovení §14 zákona č. 82/1998 Sb. Dne 10. 11. 2010 bylo stěžovateli sděleno, že Ministerstvo financí při přezkoumání žádosti neshledalo splnění zákonných podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Na základě urgence ministr financí přípisem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 05/121 946/2010-392 stěžovateli oznámil, že nechal prověřit postup pracovníků Ministerstva financí při vyřízení žádosti, přičemž neshledal žádné pochybení. Informoval ho o možnosti domáhat se náhrady škody u soudu ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i o tom, že jednání o náhradě škody u Ministerstva spravedlnosti má považovat za skončené s tím, že žádosti nebylo možno vyhovět.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že lze ústavní stížnost podat teprve až po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že novelou zákona o soudech a soudcích, provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byl do právního řádu s účinností od 1. července 2004 včleněn nový institut, a to návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k tomuto prostředku sloužícímu k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení, aby stěžovatel prokázal, že tento prostředek poskytnutý mu zákonem k ochraně jeho práv v řízení před obecnými soudy vyčerpal.
V daném případě stěžovatel netvrdí a ze soudních spisů se ani nepodává, že by před podáním ústavní stížnosti směřující proti tvrzeným průtahům Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízeních vedených pod sp. zn. 64 C 28/2010 a sp. zn. 30 C 29/2012 byl u Městského soudu v Praze podán návrh na provedení nějakého procesního úkonu ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích. V daném případě je proto nezbytné, pokud se chce stěžovatel domáhat vyslovení výše uvedených výroků ve vztahu k řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavním soudem, aby využil procesní prostředky, které mu zákon o soudech a soudcích poskytuje a které se Ústavnímu soudu jeví za dané situace jako přiléhavé prostředky nápravy. Stěžovatel tak dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně práva poskytuje a požadované návrhy, aby bylo Obvodnímu soudu Pro Prahu 1 přikázáno neprodleně rozhodnout o návrhu stěžovatele na vydání částečného rozsudku ve věci sp. zn. 64 C 28/2010 a neprodleně rozhodnout ve věci sp. zn. 30 C 29/2012 jsou tak nepřípustné. Ústavní soud se může tvrzenými průtahy zabývat až tehdy, nebude-li vyhověno stěžovatelově řádně podaným návrhům dle §174a zákona o soudech a soudcích.
Stran námitek vůči postupu Ministerstva financí je nutno stěžovatele odkázat na zákonné prostředky, které pro řešení jeho případu nabízí obecné soudnictví. Předběžné projednání nároku má dle ust. §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obligatorní charakter (analogicky srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 2 Cz 38/76 ze dne 30. 12. 1976). Svým charakterem nejde v případě uplatnění nároku u úřadu o formu správního řízení, nýbrž jde o postup mající zabránit sporům (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář - 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 111). V ustanovení §15 odst. 2 daného zákona, podle něhož domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. V daném případě nebyl stěžovatelův nárok vůbec uspokojen, a proto Ústavní soud plně odkazuje na postup v rámci soustavy obecného soudnictví. Tento postup je stěžovateli znám, neboť byl o možnosti podat soudní žalobu poučen ve sdělení ministra financí ze dne 21. 12. 2010; této možnosti ostatně také plně využil. Ani v tomto ohledu nemůže být ústavní stížnost hodnocena jako přípustná (srov. obdobně usnesení III. ÚS 3136/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Ze shora vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj