ECLI:CZ:US:2013:2.US.613.13.1
sp. zn. II. ÚS 613/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Josefa a Anny Šachových, oba zastoupeni JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem advokátní kanceláře Hodkovická 767/7, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 1. .2013 sp. zn. 25 Cdo 1979/2012-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 č.j. 29 Co 352/2011-210, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2011 č.j. 18 C 364/2007-183. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se domáhali na žalované náhrady škody ve výši 266 374 Kč, která jim měla vzniknout dne 18. 1. 2007 v důsledku pádu věžového otočného jeřábu na zahradní domek, přičemž došlo k poškození uvedené stavby a ke zničení věcí v ní umístěných.
Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí (pád jeřábu byl způsoben extrémně silnými poryvy větru), která neměla původ v provozu, žalovaná ji nemohla předvídat při vyvinutí veškeré péče a nemohla ji odvrátit ani při vynaložení všeho myslitelného úsilí. Žalovaná se proto odpovědnosti za škodu zprostila podle §420a odst. 3 obč. zák. Vzhledem k tomu, že předpoklady pro zproštění odpovědnosti podle §420a odst. 3 obč. zák., jakožto ustanovení speciálního ve vztahu k obecnému §415 obč. zák., v sobě pojmově zahrnuje i obecnou povinnost předcházet vzniku škody zakotvenou v §415 obč. zák, nepřipadá v úvahu chování žalované v rozporu s §415 obč. zák. S otázkou možnosti žalovaného zabránit vzniku škody se v řízení před soudem prvního stupně vypořádal znalec a soud ze závěrů jeho posudku, jelikož šlo o otázku ryze odbornou, vycházely.
Stěžovatelé uvádí, že závěr Nejvyššího soudu, dle nějž obecné soudy věc právně posoudily správně, nelze přijmout. Nesouhlasí s tím, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu. Za provozní činnost ve smyslu ust. §420a odst. l. obč. zák. považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní. Odstavení a zabezpečení jeřábu podle provozních podmínek je tak nutné také posuzovat jako činnost provozní. Žalovaný neprokázal žádným relevantním důkazem, že se snažil zabránit vlivu nepříznivých povětrnostních podmínek (prevenční povinnost) dle §415 obč. zák. a zanedbal i zakročovací povinnost podle ust. §417 obč. zák.
Stěžovatelé mají za nezpochybnitelné, že otázka pádu věžového jeřábu má zásadní právní význam a z tohoto pohledu považují za nesprávné právní závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. l. písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že petit ústavní stížnosti směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, přičemž Ústavní soud je petitem vázán. Ústavní soud proto s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že jak ustáleně judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. Tak by tomu bylo zejména v případě, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce by se dovolací soud vůbec nezabýval anebo v případě absence odůvodnění.
Uvedenými vadami napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí. Posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání odpovídá obecně dostupným, standardním a uznávaným judikaturním závěrům. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně srozumitelně uvedl, proč neshledává dovolání, s ohledem na stěžovateli uplatněnou argumentaci ohledně jimi nastolené otázky zásadního právního významu, přípustným dle 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že argumentace ústavní stížnost fakticky směřuje proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, (jenž Nejvyšší soud při posuzování možnosti jejich přezkumu z hlediska otázky zásadního právního významu shledal jako zákonu neodporující), Ústavní soud nad rámec dodává, že ani závěrům těchto soudů by nebylo možné z hlediska ústavnosti nic vytknout. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily skutkový stav, který je opravňoval k přijetí rozhodnutí ve věci. Zabývaly se námitkami stěžovatelů a vzaly v úvahu všechny okolnosti podstatné pro posouzení, tj. zda měl pád jeřábu původ v provozu žalovaného ve smyslu ust. §420a obč. zák., a zda se s ohledem na konkrétní okolnosti případu jedná o neodvratitelnou událost splňující podmínky liberačního důvodu ve smyslu ust. §420a odst. 3. obč. zák. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, přičemž svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu