ECLI:CZ:US:2013:2.US.639.13.1
sp. zn. II. ÚS 639/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky ARMONY, s. r. o., IČ: 602 00 197, se sídlem Kubelíkova 42, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou, se sídlem Jana Zajíce 16, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2012, č. j. 23 Cdo 1501/2012-242, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 15 Co 377/2008-190, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2008, č. j. 17 C 31/2006-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech; konkrétně namítla porušení práva na spravedlivý proces a navrhla zrušit všechna shora uvedená rozhodnutí.
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný Dalimilem Holubářem (dále jen "žalobce") o neúčinnost smlouvy o prodeji části podniku, přesně popsané v žalobě. V této věci byl nejprve vynesen rozsudek Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 26. 2. 2007, č. j. 17 C 31/2006-115, kterým byla žaloba zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, č. j. 15 Co 271/2007-139, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následovala shora uvedená rozhodnutí, která jsou napadána ústavní stížností, z nichž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2008, č. j. 17 C 31/2006-146, bylo žalobě vyhověno, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 15 Co 377/2008-190, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2012, č. j. 23 Cdo 1501/2012-242, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadá stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdí, že postupem soudů byla zkrácena na svých ústavně chráněných právech, konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces. Za spravedlivé rozhodnutí považuje rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2007, č. j. 17 C 31/2006-115, kterým byla žaloba proti ní zamítnuta. Dalšímu řízení, které probíhalo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, vytýká, že bylo vedeno způsobem, který v ústavní stížnosti označuje "korespondenční formou řízení". Soud se spokojil pouze s listinnými důkazy a již provedenými svědeckými výpověďmi, které nijak nedoplňoval, v čemž spatřuje popření zásady ústnosti jednání. Dále zmiňuje tu skutečnost, že v opakovaném řízení před soudem prvního stupně byla věc rozhodována jiným soudcem, aniž však z této skutečnosti činí jakékoliv závěry ve vztahu k hodnocení legitimity této změny. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými okolnostmi, ve kterých spatřuje porušení pravidel procesu, nikterak nevypořádal. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvedla pouze to, že se s jeho právním hodnocením neztotožňuje, přičemž již ale nepopsala, v čem konkrétně tkví podstata jejího nesouhlasu.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Důvody uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, o něž opírá svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jím napadených rozhodnutí. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelkou formulované výtky na postup soudu prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem k dalšímu řízení nemají žádnou relevanci, neboť smyslem dalšího řízení nebylo opakovat veškeré dokazování, které bylo v předchozím řízení provedeno. Ostatně sama stěžovatelka žádná pochybení v řízení, které předcházelo odvolacím soudem zrušenému rozhodnutí soudu prvního stupně, neshledává a naopak je považuje za správně provedené. Ačkoliv v ústavní stížnosti je zmíněna změna soudce soudu prvního stupně při dalším projednávání předmětné žaloby, stěžovatelka s tím nespojuje námitku nezákonného soudce. Avšak i kdyby tomu tak bylo, nemohl by Ústavní soud k této námitce přihlížet pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv, konkrétně podání žaloby pro zmatečnost. K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud potvrdil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 2. 2007, č. j. 17 C 31/2006-115, jest nutno uvést, že Ústavní soud takovou kompetenci nemá, navíc toto rozhodnutí bylo zrušeno.
Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť podmínky pro odklad vykonatelnosti v řízení o ústavní stížnosti jsou striktně dány ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kde dominantním důvodem je veřejný zájem. Taková podmínka na straně stěžovatelky evidentně dána není a stěžovatelka ani netvrdí, že by takový důvod byl dán.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatelka, není sama o sobě porušením jejích práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu