ECLI:CZ:US:2013:2.US.703.13.1
sp. zn. II. ÚS 703/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Karly Stratilové, zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a Havířov, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 545 102 0443/315 - MSV ze dne 21. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2013, která byla na základě výzvy kvalifikovaně doplněna dne 22. 3. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Česká správa sociálního zabezpečení napadeným rozhodnutím zamítla jako opožděné námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí ze dne 18. 6. 2012, kterým byl stěžovatelce od 2. 1. 2012 zvýšen starobní důchod podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že správní orgán se v napadeném rozhodnutí zabýval pouze lhůtami o doručení rozhodnutí a o podání námitek, nezkoumal však, zda v jejím případě nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 správního řádu, v odůvodnění se tím vůbec nezabýval a námitky striktně zamítl jako opožděné, byť mu mělo být ze spisového materiálu zřejmé, že již dvakrát došlo k pochybení při rozhodování o výši starobního důchodu, který stěžovatelce náleží. Tím, že správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí danou problematiku neřešil, porušil dle názoru stěžovatelky její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a právo na spravedlivý proces u správního orgánu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v rozhodném znění, se na řízení o námitkách, na rozhodnutí o námitkách a na přezkum řízení, které se týká rozhodnutí o námitkách, vztahuje správní řád. Ve smyslu ustanovení §89 odst. 1 téhož zákona jsou ze soudního přezkumu vyloučena pouze rozhodnutí, která jsou podkladem pro rozhodnutí o důchodu z důchodového pojištění; soud přezkoumá takové rozhodnutí jen při rozhodování o žalobě.
Vycházeje z výše uvedeného má Ústavní soud za to, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení o nesprávném postupu České správy sociálního zabezpečení při rozhodování o námitkách proti rozhodnutí o přiznání důchodu, měla se nejprve domáhat přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení před soudy ve správním soudnictví. O možnosti soudního přezkumu byla ostatně v napadeném rozhodnutí poučena. Jestliže řádně nevyužila přípustných prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a opomenutí stěžovatelky napravoval. Naopak, svou případnou ingerencí by Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci k tomu právním řádem povolaných.
Ústavní soud se ani nedomnívá, že bylo povinností správního orgánu zabývat se v napadeném rozhodnutí možnostmi postupu uvedeného v §92 odst. 1 správního řádu, jak tvrdí stěžovatelka. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že předpoklady pro případné přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí správní orgán zkoumá až poté, co předmětné zamítavé rozhodnutí nabude právní moci. Jedině v případě, že by bylo zjištěno, že některý z uvedených předpokladů dán je, posoudil by opožděné odvolání (námitky) jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí a jako s takovým by s ním z hlediska procesního naložil.
Vzhledem k výše uvedenému - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce Ústavního soudu