ECLI:CZ:US:2013:2.US.711.13.1
sp. zn. II. ÚS 711/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexanderem Király, Ph.D., advokátem, se sídlem L. Podéště 1883/5, 708 00 Ostrava - Poruba, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2013, č. j. Aprk 9/2013-69, ve věci průtahů v řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 178/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelova ústavní stížnost se týká v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 178/2011, v němž má docházet k průtahům a tím pádem k porušení zejména čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2013, č. j. Aprk 9/2013-69, byl zamítnut návrh žalobce (stěžovatele) na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 178/2011, v němž žalobce napadá rozhodnutí žalovaného vydané ve správním řízení (rozhodnutí o prominutí poplatku ze psů). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není oprávněný, neboť Krajský soud v Ostravě nebyl v případě stěžovatele nečinný. Uvedl, že krajský soud se věcí zabýval a činil postupně průběžně procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručeného práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatel poukazuje na tristní situaci při vyřizování věcí v rámci správního soudnictví u Krajského soudu v Ostravě. Zdůrazňuje, že je věcí státu, aby organizoval soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině byly respektovány. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho návrh na určení lhůty je oprávněný, když řízení u Krajského soudu v Ostravě bylo zahájeno dne 24. listopadu 2011 a v době podání ústavní stížnosti nebylo ve věci dosud rozhodnuto. Argumentace množstvím věcí, které je třeba u Krajského soudu v Ostravě vyřídit, nemůže být ospravedlněním pro průtahy v řízení. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby konstatoval porušení práva stěžovatele, zakázal orgánu veřejné moci porušovat resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva a přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci neprodleně jednal.
4. Ústavní soud z internetové databáze ministerstva spravedlnosti Infosoud, jakož i dotazem u Krajského soudu v Ostravě zjistil, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 178/2011 bylo na 19. března 2013 nařízeno jednání a téhož dne byl ve věci vydán rozsudek. S ohledem na toto zjištění vyzval Ústavní soud stěžovatele ke sdělení, zda i za těchto okolností trvá na podané ústavní stížnosti. Stěžovatel v přípisu ze dne 2. dubna 2013 na ústavní stížnosti setrval s tím, že nadále požaduje toliko, aby Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Ostravě průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Af 178/2011 zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V přípisu ze dne 23. dubna 2013 pak stěžovatel opět vyslovil požadavek na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť dle jeho názoru v řízení u Krajského soudu v Ostravě k průtahům jednoznačně docházelo a Nejvyšší správní soud měl povinnost učit lhůtu k procesnímu úkonu.
5. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě vydal rozhodnutí, o což stěžovatel svojí ústavní stížností především usiloval. Je tak zřejmé, že požadavek bezprostředního zásahu Ústavního soudu zcela pozbyl na aktuálnosti. Nastala tak situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York, 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul, 1995, s. 83-85), nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg, 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München, 1994, s. 142-150), tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět. Z uvedeného vyplývá, že potřeba zrušit ústavní stížností napadené rozhodnutí není dána.
6. K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení Ústavní soud podotýká, že podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám. Pouze ve výjimečných odůvodněných případech (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jedná se ovšem o výjimečný institut, který je třeba vykládat restriktivně. V daném případě Ústavní soud žádné důvody pro přiznání náhrady právního zastoupení stěžovateli neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu