ECLI:CZ:US:2013:2.US.713.12.1
sp. zn. II. ÚS 713/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Hať, Kostelní 6/12, 747 16 Hať, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2597/2011-118 ze dne 11. 1. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 61/2011-93 ze dne 26. 4. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 17 C 56/2009-64 ze dne 1. 11. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Opavě, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 2X, nacházejícího se v katastrálním území a obci Hať, je Česká republika. Předmětem řízení byla žaloba vedlejšího účastníka, státního podniku Lesy České republiky, o určení vlastnického práva České republiky k označené nemovitosti (lesnímu pozemku), k níž žalobci svědčí právo hospodaření. Vlastnictví státu žalobce dovozoval ze skutečnosti, že v pozemkové knize byla vůči tomuto pozemku učiněna dne 24. 6. 1949 poznámka o provedení výkupu ve prospěch státu ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Jako vlastník předmětného pozemku byla dosud v katastru nemovitostí zapsána stěžovatelka, z čehož také žalobce dovozoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně mimo jiné k závěru, že ačkoli by v daném případě - při vyvlastnění bez vyplacení náhrady - mohl být dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., nelze na straně žalované církevní právnické osoby shledat existující restituční nárok, když problematika církevních restitucí není doposud zastřešena přijetím zákona o tomto majetku (viz §29 citovaného předpisu). Rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl výše citovaným usnesením jako nepřípustné, když shledal, že předmětná problematika již byla dovolacím soudem vyřešena, a nepředstavuje tudíž otázku zásadně právně významnou, která by mohla učinit dovolání stěžovatelky přípustným.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. S odkazem na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu poukazuje na to, že na straně církevních právnických osob existuje legitimní očekávání v podobě naplnění §29 zákona o půdě, které se dle jejího názoru projevuje i v tom, že na straně žalobce podobné legitimní očekávání schází, a proto "není naplněna preventivní funkce žaloby o určení vlastnictví, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání", což stěžovatelka dále podrobněji rozvedla. Na závěr navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že zákonodárce dne 8. listopadu 2012 přijal zákon vyhlášený pod č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), kterým byl naplněn závazek státu, vyjádřený do doby nabytí účinnosti tohoto zákona v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o půdě"). Ústavnost restitučního zákona č. 428/2012 Sb. byla stvrzena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (jehož text je nyní dostupný v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).
Za daných okolností se tedy stěžovatelce plně otevírá prostor pro uplatnění svého restitučního nároku, a tím i navrácení sporného lesního pozemku do jejího vlastnictví. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že stěžovatelce restituční nárok ve vztahu k předmětnému pozemku svědčí, jak plyne z rozporovaného rozhodnutí krajského soudu (srov. str. 4 rozsudku soudu druhé stolice), Nejvyšší soud dokonce v této souvislosti konstatoval, že samotnou skutečnost, že se vůči stěžovatelce v době minulé odehrála křivda, "nelze sporovat" (srov. str. 3 napadeného usnesení dovolacího soudu), s tím, že odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restitučním důvodem. Z toho je patrné, že soudy těmito úvahami založily natolik silné legitimní očekávání stěžovatelky, že zažádá-li stěžovatelka postupem předvídaným zákonem č. 428/2012 Sb. řádně a včas o navrácení zmíněného pozemku, bude muset být její restituční nárok ze strany povinné osoby, pozemkového úřadu, popř. obecných soudů uznán. Přitom kasační zásah Ústavního soudu v podobě zrušení slova "spravedlivé" v ustanovení §5 písm. i) zákona č. 428/2012 Sb. nemá pro stěžovatelku v tomto konkrétním případě žádný dopad, neboť stěžovatelka žádnou náhradu za "výkup" pozemku dle zákona č. 46/1948 Sb. neobdržela, což tvrdí nejen sama stěžovatelka, ale i obecné soudy (viz opět citovaná pasáž z rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i tvrzení odvolacího soudu o tom, že "žádná náhrada se za ‚vykoupené' pozemky neposkytovala" - též str. 4 rozsudku krajského soudu).
S přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi zároveň odpadly závěry, které Ústavní soud zaujal v několika svých posledních nálezech vydaných před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. (např. II. ÚS 3120/10 ze dne 29. 8. 2012) a v nichž aproboval možnost žádat o majetek cestou určovacích žalob, když speciální restituční úprava ještě neexistovala, a proto zde byl protiústavní stav vyvolaný nepřiměřeně dlouhou pasivitou zákonodárce. Nyní, když očekávání církevních subjektů plynoucí z cit. §29 zákona o půdě bylo ze strany zákonodárce naplněno, není důvod, aby Ústavní soud nadále připouštěl "obcházení" restitučního zákonodárství cestou určovacích žalob.
Ústavní soud si je vědom, že v posuzované věci to byl státní podnik, a nikoli stěžovatelka, kdo podal žalobu na určení vlastnického práva, jakož i toho, že k přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi došlo až po skončení řízení před obecnými soudy a po podání ústavní stížnosti, nicméně s ohledem na prioritní charakter restitučního zákonodárství (jak byl nastíněn v celé řadě dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu) a především pak vznikem nové možnosti (která se ve světle výše popsaných okolností jeví takřka jistotou), jak se daného pozemku domoci zpět, nemohl Ústavní soud přesvědčivě dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, a to především pro absenci nezvratnosti zásahu do vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu