ECLI:CZ:US:2013:2.US.769.13.1
sp. zn. II. ÚS 769/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Olgy Liškové, zastoupené JUDr. Miroslavou Předotovou, advokátkou advokátní kanceláře Pod Hájem 295, Přezletice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2012 č.j 28 Cdo 2885/2012-241, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012 č.j. 39 Co 426/2011-228 a návrhu na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rovněž uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 1 188 826 Kč, které vyhověl soud prvního stupně. Stěžovatelka požaduje i zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Zaplacení žalované částky se stěžovatelka po České republice - Ministerstvu financí domáhala s tím, že je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., a z toho důvodu má právo na finanční náhradu za nemovitosti, které jí nemohly být vydány. Žalovaná jí požadované náhrady vyplatila, spor vznikl pouze o náhradu za stavbu kotelny a komína, které žalovaná ocenila podle §10 odst. 1, §11 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. jako vedlejší stavbu částkou 241 344 Kč. Podle stěžovatelky však měly být tyto stavby oceněny jako samostatné podle §11 odst. 3 uvedené vyhlášky, domáhala se proto vyplacení rozdílu ve výši žalované částky.
Odvolací soud se neztotožnil s posouzením soudu prvého stupně, že budova kotelny je provozní stavbou a komín (pro ocenění) je samostatnou stavbou. Dospěl k názoru, že obě stavby jsou funkčně a stavebně spojeny a kotelna bez komína by nemohla sloužit svému účelu. Komín je proto součástí kotelny ve smyslu ust. §120 odst. 1 občanského zákoníku a kotelna není provozní budovou ve smyslu ust. §11 odst. 3 vyhlášky, neboť nejde o budovu (halu) kotelny, která by byla stavbou hlavní, ale jde jen o příslušenství jiné stavby. Při ocenění kotelny a komínu nelze postupovat podle ust. §11 odst. 3 vyhlášky, a stěžovatelka nemá proto právo na doplacení rozdílu, který by vznikl při výpočtu finanční náhrady podle ust. §11 odst. 3 vyhlášky a výpočtu podle §10 odst. 1. resp. ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky, podle kterého jí byla cena vyplacena. Dovolací soud se s uvedenými závěry odvolacího soudu ztotožnil.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, neboť je přesvědčena, že ze znaleckých posudků i z výpovědí svědka vyplynulo, že se jednalo o provozní budovu pro výrobu páry a tepla, která je jako provozní budova jmenovitě uvedena v §11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Dle jejího názoru byl při posouzení věci aplikován správný předpis, ale byl nesprávně vyložen. Při vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb., je sice nutné aplikovat pojem věci a co k ní náleží dle občanského zákoníku, avšak nelze jej aplikovat z hlediska právního na technický právní předpis, který rozlišuje stavby podle účelu užití (např. zda se jedná o provozní budovu či nikoliv).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů týkajících se výpočtu náhrady za předmětné nemovitosti způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti, Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost s ohledem na rozsah svých kompetencí a ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnily, z jakých důvodů považují kotelnu a komín za stavby vedlejší ve vztahu k hlavní provozní budově (vycházely z povahy a účelu budovy kotelny jako objektu sloužícího nikoliv k samostatnému provozu, nýbrž jako nezbytnému k zajištění vytápění a provozu strojů v přilehlé výrobní hale). Stejně tak objasnily nezbytnost respektovat při výkladu příslušných ustanovení občanskoprávní kritéria vztahující se k pojmu věci a její součásti, resp. věci a jejího příslušenství.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž v této konkrétní věci ocenění kotelny bylo třeba provést podle ustanovení §10 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právní závěry obecných soudů ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.Začátek formuláře
Konec formuláře
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani splněny podmínky pro postup dle §83 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu