ECLI:CZ:US:2013:2.US.825.11.1
sp. zn. II. ÚS 825/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Róberta Nemečka, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 351/2009-1342 ze dne 25. 11. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1354/2010-1398 ze dne 22. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové domáhal proti žalovaným odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Škoda na zdraví, v jejímž důsledku byl ode dne 25. 7. 1996 plně invalidní (v období od 2. 4. 1999 do 30. 11. 2006 pouze částečně invalidní), mu byla způsobena dne 25. 7. 1995 při dopravní nehodě, kterou plně zavinil Ing. Jaroslav Smutný. V době dopravní nehody stěžovatel údajně plnil pracovní úkoly pro společnost Merán, s. r. o., jako pro svého zaměstnavatele a byl tehdy na pracovní cestě. Náhradu škody proto souběžně uplatnil jak proti prvému žalovanému Ing. Smutnému, za účasti vedlejšího účastníka České kanceláře pojistitelů (dále jen "ČKP"), z titulu občanskoprávní odpovědnosti dle ustanovení §445, ve spojení s ustanovením §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), tak i vůči druhé žalované, společnosti Merán, s. r. o., resp. společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako procesnímu nástupci společnosti Merán, s. r. o., která zanikla dne 15. 3. 2006, a to z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele při pracovních úrazech dle §195 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen "zákoník práce").
Okresní soud v Hradci Králové (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 7 C 9/97-1184 ze dne 10. 3. 2009 žalobu, jíž se stěžovatel po prvém žalovaném domáhal zaplacení částky 4 502 741 Kč s příslušenstvím a dále uložení povinnosti platit stěžovateli počínaje dnem 1. 4. 1999 peněžitý důchod ve výši 158 985 Kč měsíčně, a po druhé žalované zaplacení částky 4 283 587 Kč s příslušenstvím a uložení povinnosti platit stěžovateli počínaje dnem 1. 4. 1999 peněžitý důchod ve výši 144 131 Kč měsíčně, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého, zamítl (výrok I. a II.). O nákladech řízení rozhodl soud tak, že ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení (výrok III.), stěžovatele zavázal zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 661 402 Kč (výrok IV.) a vedlejšímu účastníkovi částku 928 122,65 Kč (výrok V.). Ve výroku VI. uložil stěžovateli zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 244 Kč.
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 21 Co 351/2009-1342 ze dne 25. 11. 2009 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., VI. a ve výroku IV. pokud jde o výši nákladů řízení, v němž změnil toliko lhůtu k plnění ze tří dnů na šest měsíců (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III. odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu pod bodem V tak, že stěžovatele zavázal nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady prvostupňového řízení v částce 926 932 Kč, dále náklady odvolacího řízení ve výši 272 131 Kč (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu) a náklady odvolacího řízení vynaložené prvým žalovaným ve výši 272 607 Kč (výrok IV.). Ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou náhradu nákladů odvolacího řízení soud nepřiznal žádnému z účastníků (výrok V.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zastával názor, že v době úrazu nebyl stěžovatel u obchodní společnosti Merán, s. r. o., v pracovním poměru, a to nejen jako ředitel na základě předložené pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1995, ale ani jako pomocný pracovník na základě faktického pracovního poměru, jak dovozoval nalézací soud. Krajský soud v tomto směru odkázal na argumentaci okresního soudu týkající se absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1995 a jejího dodatku, které byly podle zjištění soudu vyhotoveny až v době po úrazu stěžovatele, tj. nejednalo se o listiny pravdivé co do data jejich sepsání, navíc nebylo ve věci prokázáno, že by stěžovatel ve společnosti vykonával druh práce, který by se svojí náplní odlišoval od výkonu funkce jednatele společnosti, jež současně zastával. Jinými slovy, pracovní smlouva s druhem práce ředitel se překrývala s náplní jednatele, jež jakožto obchodněprávní funkce nemůže být předmětem pracovní smlouvy. Odvolací soud shledával pracovní smlouvu neplatnou i pro rozpor se zákonem ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Opíral se o právní názory přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 313/2007 ze dne 13. 12. 2007, podle nichž rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem "současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Z uvedeného pro soud vyplývalo, že má-li společnost s ručením omezeným pouze jednoho jednatele, nemůže být s tímto jednatelem současně uzavřen platně pracovní poměr, a to ani tak, že za společnost jako zaměstnavatele jedná osoba tímto jednatelem pověřená. Jediným jednatelem i společníkem společnosti Merán, s. r. o., byl v období od 29. 12. 1994 do 31. 12. 1996 přitom právě stěžovatel. Dle mínění obou obecných soudů navíc u stěžovatele k žádné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení §445 OZ nedošlo, neboť z provedených důkazů, zejména z původních (neupravených) mzdových listů, seznaly, že stěžovateli nebyla v rozhodném období za výkon funkce jednatele vyplácena částka vyšší než 3 000 Kč měsíčně, přičemž invalidní důchod stěžovatele jeho průměrný výdělek před poškozením převyšoval. Peněžní prostředky poukazované na účet stěžovatele ze strany obchodních partnerů společnosti Merán, s. r. o., které stěžovatel dodatečně po nehodě začal vykazovat jako mzdu, nebylo možno dle odvolacího soudu považovat za příjem rozhodný z hlediska stanovení ztráty na výdělku, neboť tyto prostředky představovaly zisk společnosti Merán, s. r. o. Jak odvolací soud dále zdůraznil, právo společníka na podíl na zisku společnosti není podmíněno výkonem jakékoliv činnosti pro společnost, tudíž ani nemůže bez dalšího zaniknout v souvislosti se ztrátou nebo omezením pracovní schopnosti společníka. Na podkladě řečeného odvolací soud neshledal v závěru prvého žalovaného ani druhou žalovanou za pasivně legitimované a zamítnutí žaloby stěžovatele rozhodnutím nalézacího soudu proto potvrdil.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 1354/2010-1398 ze dne 22. 12. 2010 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud považoval stěžovatelem uplatněnou argumentaci toliko za polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů ohledně výše jeho příjmů dosahovaných před nehodou. Za nerozhodnou v projednávané věci výslovně označil otázku charakteru plateb zasílaných obchodními partnery společnosti Merán, s. r. o., na osobní účet stěžovatele. Ať již představovaly zisk společnosti nebo plnění, jímž se dle nalézacího soudu stěžovatel na úkor společnosti bezdůvodně obohatil, podstatné bylo, že se jednalo o příjmy obchodní společnosti, nikoliv o vlastní příjmy stěžovatele.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti, zahrnující tři doplnění ze dne 16. 5. 2011, 1. 7. 2011 a 12. 12. 2011, namítl porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku procesních pochybení obecných soudů a nesprávného právního posouzení věci. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že vydáním odmítavého, tedy "nemeritorního" rozhodnutí rezignoval na svoji funkci tvůrce a sjednocovatele judikatury obecných soudů k "obecně aktuálním právním otázkám", k nimž stěžovatel řadí problematiku souběžného výkonu vedoucí zaměstnanecké funkce formou pracovněprávního vztahu a výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Restriktivní judikatura Nejvyššího soudu preferující extenzivní výklad pojmu obchodní vedení společnosti jako nezastupitelné a nepřenositelné pravomoci a kompetence statutárního orgánu podle názoru stěžovatele nastoluje právní nejistotu pro praxi obchodních společností a nerespektuje smluvní svobodu stran. Stěžovatel se dovolával výkladového pravidla upřednostňujícího v pochybnostech variantu znějící ve prospěch platnosti právního úkonu, kdy tento přístup by současně dle stěžovatele vyústil ve výklad konformní s nově přijatým ustanovením §66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), které s účinností od 1. 1. 2012 souběh shora označených funkcí povoluje. Nejvyšší soud se měl rovněž dopustit pochybení, pokud právní otázku zjištění průměrného výdělku před vznikem škody ve svém rozhodnutí označil za otázku skutkovou, řešenou ve shodě s jeho judikaturou, jmenovitě s rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 ze dne 10. 10. 2006, pomíjejíc, že toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 837/06 ze dne 19. 8. 2008. Oba obecné soudy, tj. odvolací i dovolací, při šetření stěžovatelem dosahovaného průměrného výdělku před vznikem škody nadto nevyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, které tak zůstaly opomenuty. Ve vztahu k posouzení právního důvodu plnění poskytovaného mu obchodními partnery společnosti Merán, s. r. o., stěžovatel konstatoval překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který kvalifikoval právní povahu předmětných příjmů odlišně od nalézacího soudu, v důsledku čehož měl být stěžovatel nucen polemizovat s právním názorem krajského soudu poprvé až v rámci odůvodnění dovolání. Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že se při posouzení právní povahy daných příjmů v rozporu s §135 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od závěrů správního soudu, přijatých v důchodové věci stěžovatele, které dané příjmy považovaly za jeho mzdu. Zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v nedostatku přesvědčivého odůvodnění rozdílného názoru na řešení této předběžné otázky v rozsudku krajského soudu a v nekonzistentnosti rozhodování obecných soudů o téže otázce. Stěžovatel v návaznosti na to předložil ke zvážení, zda obecné soudy neměly akceptovat jako výchozí základnu pro účely zjištění průměrného výdělku před vznikem škody alespoň "obvyklou" odměnu jednatele za výkon funkce určenou podle §571 odst. 1 obchodního zákoníku. Poslední okruh námitek stěžovatel směřoval do nákladových výroků napadených rozhodnutí, shledávajíc "extrémně nespravedlivým" a "mimořádně tvrdým" uložení povinnosti hradit vysoké náklady řízení ve prospěch prvého žalovaného jako "pachatele trestného činu" a vedlejšího účastníka, finančně i personálně zabezpečené instituce. Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal především na neúčelnost zastupování ČKP advokátem, na duplicitu úhrady nákladů řízení oběma procesním stranám, které proti jeho nároku uplatňovaly stejnou obranu, s tím, že prvému žalovanému ani žádné vlastní náklady právního zastoupení nevznikly, neboť tyto má nést pojišťovna z titulu pojištění, a dále na okolnosti uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, založeného na víře ve správnost rozhodnutí správního soudu v důchodové věci. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy vyváženěji vyhodnotit všechna hlediska přiznání nároku na náhradu nákladů řízení jednotlivých účastníků řízení a přistoupit, v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1648/09 ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/10 ze dne 14. 4. 2011 a sp. zn. III. ÚS 3645/10 ze dne 3. 11. 2011, k užití moderačního práva.
K ústavní stížnosti se bez výzvy Ústavního soudu prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila ČKP. Obsáhlé podání shrnula tak, že žádná z námitek stěžovatele proti postupu Nejvyššího soudu, potažmo soudů nižších stupňů, není důvodná. Stěžovatel se podle jejího mínění u Ústavního soudu domáhá nepřípustné revize skutkového stavu. ČKP opakovaně zdůraznila, že navzdory tvrzením stěžovatele bylo provedeným dokazováním zjištěno, že stěžovatel od společnosti Merán, s. r. o., realizoval za všechny práce pro společnost výdělek ve výši nepřesahující 5 000 Kč, resp. 3 000 Kč hrubého měsíčně, který si určil sám, aby nezatěžoval společnost zbytečnými odvody, tuto výši evidoval ve všech účetních i jiných výkazech a teprve následně, po úraze, přizpůsobil veškeré účetnictví společnosti svým tvrzením o údajných výdělcích přesahujících 100 000 Kč měsíčně, o která opíral svůj domnělý nárok. Ve skutečnosti šlo o příjem společnosti Merán, s. r. o., čemuž nasvědčovalo i jednání stěžovatele v období před úrazem, kdy tyto příjmy jako svou mzdu neevidoval a neodváděl z nich povinné odvody. ČKP dále vyslovila nesouhlas s námitkou o překvapivosti právní kvalifikace věci obecnými soudy, které naopak od počátku vycházely ze stejné právní kvalifikace jako stěžovatel, aplikovaly §445 a §447 OZ, včetně relevantních prováděcích předpisů, a v rámci toho posuzovaly, zda došlo ke ztrátě příjmů ze závislé činnosti, či výkonu funkce jednatele, jak postupně tvrdil stěžovatel, potažmo příjmů ze samostatné výdělečné činnosti (nad rámec tvrzení stěžovatele). Po pečlivém přezkumu důkazů obecné soudy nedospěly k závěru, že by stěžovateli v příčinné souvislosti s úrazem ušel jakýkoliv výdělek. K tomu ČKP dodala, že pro výsledek věci nebylo rozhodné, zda byl stěžovatel souběžně zaměstnancem společnosti a jednatelem a do jaké míry se případně tyto dvě funkce prolínaly. Stěžovateli se mimo to nepodařilo věrohodně prokázat, že by s ním byl pracovní poměr na funkci ředitele Meránu, s. r. o., skutečně sjednán. Skutkové okolnosti dle ČKP proto ani nedovolovaly Nejvyššímu soudu se k věci podrobněji vyjadřovat z pozice sjednotitele rozhodovací praxe nižších soudů, respektive podrobněji hodnotit souběh funkcí. Za neopodstatněnou označila ČKP rovněž námitku stran údajně opomenutých důkazů, jež stěžovatel nijak nespecifikoval. V dokazování a v odůvodnění skutkových závěrů dle přesvědčení ČKP soudy nijak nepochybily. Odkaz stěžovatele na dříve vydané rozhodnutí krajského soudu v jeho důchodově věci nepovažovala ČKP za případný, neboť jednak výsledek předmětné věci nepředstavoval vyřešení předběžné otázky ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., zejména však proto, že soud se v uvedeném řízení nezabýval pravostí podvržených listin předložených stěžovatelem a vycházel ze zcela odlišných skutkových zjištění. Obecné soudy navíc odklon od tohoto rozhodnutí srozumitelně vysvětlily. Pro všechny shora uvedené důvody, zvláště s ohledem na pokus stěžovatele vylákat prostřednictvím soudního řízení protiprávní obohacení na ČKP a ostatních účastnících na straně žalované, nebyly dle ČKP v projednávaném řízení naplněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., které by umožňovaly zprostit stěžovatele povinnosti hradit náklady řízení úspěšným účastníkům, které sám vyvolal zahájením řízení o svůj "nárok". Z rozsahu spisu, souhrnné částky, o kterou se spor vedl (cca 140 mil. Kč), a faktu, že prolínal několika právními odvětvími, je dále zcela zřejmá složitost a závažnost věci, která ospravedlňuje náklady vynaložené ČKP na odborné služby advokáta. Jednalo se přitom o prostředky, které má ČKP primárně vynakládat na plnění potřeb veřejných zájmů, nikoliv na obranu proti spekulativním nárokům obdobným tomu stěžovatele. S ohledem na shora řečené ČKP v samém závěru navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zcela zamítl.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, který tohoto práva nevyužil. V podání ze dne 5. 12. 2012 se omezil toliko na zpochybnění postavení ČKP jako vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti s odůvodněním, že jí nenáleží, neboť v řízení před obecnými soudy zastávala postavení vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného.
Dříve, než přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, se tedy Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze ČKP považovat za vedlejšího účastníka v tomto řízení. Druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané záležitosti vycházel z nálezu sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), v němž byl konfrontován s obdobným předmětem sporu, tj. požadavkem na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, Ústavní soud za vedlejšího účastníka v řízení o stížnostním návrhu, se všemi právy a povinnostmi, bez dalšího považoval i subjekt, jenž v předchozím sporném řízení zastával pozici vedlejšího účastníka na straně žalovaného. Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto postupu v projednávaném případě odchylovat, k čemuž dodává následující. Přiznání postavení vedlejšího účastníka vedlejšímu intervenientovi ze sporného řízení ustanovení §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevylučuje, neboť pod jím užívaný pojem "ostatní účastníci předchozího řízení" lze, odhlédne-li se od přísně formálního pojetí účastenství v procesních předpisech, zahrnout jakékoliv formy účastenství. Je třeba také vzít na zřetel, že i vedlejší účastník z předchozího sporného řízení může být případným kasačním nálezem na svých právech, včetně práv základních, významně dotčen. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že společným jmenovatelem výběru osob oprávněných vystupovat jako vedlejší účastník je skutečnost, že rozhodování Ústavního soudu se dotýká jejich právního postavení či právních zájmů, a tento názor dokládá ustanovením §76 odst. 3 zákona, které umožňuje v řízení o ústavních stížnostech přibrat do řízení jako vedlejšího účastníka i další osoby, které prokáží na věci právní zájem (srov. Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 95). V nyní posuzované věci o zainteresovanosti vedlejšího účastníka na výsledku sporu nepanují pochybnosti, neboť případný meritorní úspěch žaloby stěžovatele vůči prvému žalovanému by jako pojistitel nesla majetkově právě především ČKP. Stěžovatel sám, vědom si zřejmě této skutečnosti, určil ČKP postavení vedlejšího účastníka jak v původním sporném řízení, tak i v řízení o ústavní stížnosti, a to až do okamžiku, kdy mu bylo doručeno negativní vyjádření ČKP ke stížnostnímu návrhu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti připadá v úvahu pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé, nebo v situaci, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva stěžovatele např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Výše popsaná pochybení, následkem jichž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastaly. Z relevantních částí odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se otázkou, zda stěžovateli ve vztahu k prvému žalovanému vznikl nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu občanskoprávní odpovědnosti dle ustanovení §445 a §447 OZ, a existencí tohoto nároku ve vztahu k druhé žalované z titulu odpovědnosti zaměstnavatele při pracovních úrazech dle §195 a násl. zákoníku práce, velmi zevrubně zabývaly. Obecné soudy přitom vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Skutečnost, že stěžovatel s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za neúčelné se k věci obšírně znovu vyjadřovat a odkazuje na shora provedenou rekapitulaci obsahu rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, případně na rozhodnutí samotná, která obsahují podrobnou argumentaci soudů reagující na námitky, jednotlivá tvrzení i důkazy navrhované stěžovatelem. V tomto ohledu nelze pominout ani precizně zpracované vyjádření vedlejšího účastníka.
Jen ve stručnosti je možno připomenout, že závěr obecných soudů o nedůvodnosti uplatněného žalobního žádání stěžovatele apriorně spočíval na zjištění, že u stěžovatele k žádné ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nedošlo, neboť průměrný výdělek stěžovatele před poškozením nepřevyšoval vyměřený invalidní důchod. Obecné soudy přitom nijak nezpochybňovaly nárok stěžovatele jako jednatele společnosti na odměnu za výkon jednatelské činnosti, za situace, kdy bylo prokázáno její faktické vyplácení, neshledaly však důvod zjišťovat obvyklou výši odměny jednatele ve smyslu ustanovení §571 odst. 1 obchodního zákoníku. Zaměstnanecký poměr stěžovatele ke společnosti Merán, s. r. o., se v řízení podle obecných soudů nepodařilo prokázat, mimo jiné pro absolutní neplatnost pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1995 a jejího dodatku, které byly podle zjištění soudu vyhotoveny až v době po úrazu stěžovatele, tj. jednalo se o listiny antidatované. Pro výsledek sporu nebylo tudíž rozhodné, zda byl stěžovatel souběžně zaměstnancem společnosti a jednatelem a do jaké míry se případně tyto dvě funkce prolínaly, kterýžto názor se stěžovatel snaží prosadit. Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud posoudil právní povahu bezhotovostních plateb od obchodních partnerů společnosti Merán, s. r. o., připisovaných na jeho účet, odlišně proti svému předchozímu postoji v řízení o důchodové věci, je namístě poznamenat, že soudy sice nemohou zasáhnout do pravomocně skončeného řízení tak, že v jiném, následném řízení zrevidují výsledky a závěry, které byly v předchozím řízení učiněny, mohou však posoudit některé okolnosti, které byly předmětem dokazování v proběhnuvším řízení, odlišně, a to s ohledem na právní a skutkový stav v době pozdějšího rozhodování soudů. Konkrétně otázka povahy daných příjmů představovala v obou řízeních otázku předběžnou, nikoli vlastní předmět řízení. Předběžnou otázku přitom soudy vždy posuzují v době aktuálního rozhodování bez toho, aby byly vázány řešením identické předběžné otázky v jiném řízení. Konstatování krajského soudu o tom, že obecné soudy v probíhajícím řízení nebyly nijak vázány právními závěry a skutkovými zjištěními soudu, který rozhodoval v důchodové věci stěžovatele, nelze tedy z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud podrobil přezkumu rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1354/2010-1398 ze dne 22. 12. 2010, pročež přisvědčil námitce stěžovatele stran neadekvátního odkazu dovolacího soudu na zrušené rozhodnutí. Dlužno však dodat, že soud se o uvedené rozhodnutí opíral toliko v části týkající se výkladu ustanovení §2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, což nemělo prakticky vliv na konečné posouzení nároku stěžovatele. Pokud se týče stanovení průměrného výdělku pro potřeby náhrady škody na ztrátě na výdělku, jedná se skutečně o otázku právní a nikoliv otázku skutkovou, nicméně právní závěry soudu mohou vycházet pouze ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu o výši příjmů stěžovatele. Dovolací námitky stěžovatele dle vyjádření Nejvyššího soudu směřovaly právě proti skutkovým zjištěním stran odměny vyplácené mu společností Merán, s. r. o.
Na výtky stěžovatele proti uložení povinnosti k úhradě nákladů prvému žalovanému a vedlejšímu účastníkovi, resp. absence užití ustanovení §150 o. s. ř. obecnými soudy, podrobně reagoval odvolací soud (strany 16 až 18 rozsudku). Z jím předestřené argumentace, založené na obsahu spisového materiálu, se přitom nikterak nenaznačuje, že by tato měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, jenž jako jediný by mohl odůvodnit zásah Ústavního soudu do problematiky nákladů řízení. Aplikace §150 o. s. ř. závisí ve značné míře na úvaze soudu, především na okolnostech celého případu, jakož i na chování jednotlivých procesních stran v průběhu řízení, jeho použití není tedy možno nijak vynucovat. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu se však předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria pokládal v tom kterém případě za stěžejní. V tomto ohledu rozhodnutí krajského soudu plně obstálo.
Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěry, že právní povaha nároku (náhrada škody na zdraví) bez přistoupení další konkrétní skutečnosti nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by soud neměl výjimečně úspěšnému účastníku přiznat právo na náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř., a to ani na podkladě stěžovatelem citované judikatury. V posuzované věci odvolací soud tyto skutečnosti nezjistil, což dostatečně ozřejmil. Úvahu o jakékoliv spravedlivé aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. podle něj vylučovala skutečnost, že to byl právě stěžovatel, jako tvůrce vůle svého zaměstnatele, resp. subjektu - poskytovatele odměny jednatele nebo jakéhokoliv jiného příjmu, který v žalobě uvedl údaje významné pro zjištění průměrného výdělku před poškozením a tedy výše náhrady, které se mírně řečeno velice výrazně lišily od skutečného stavu. Žalovaní v důsledku stěžovatelem nastaveného předmětu řízení byli podstatně postiženi vysokými náklady, stejně jako vedlejší účastník, který má dle odvolacího soudu stejná práva jako účastník řízení, včetně práva na zastoupení advokátem a práva na náhradu nákladů řízení. Ve světle řečeného Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nemohl přesvědčivě dospět k úsudku, že "nerealizace" moderačního práva (tj. jeho odepření) vedla k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Jelikož Ústavní soud nezjistil v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení jakýchkoliv ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu