ECLI:CZ:US:2013:2.US.858.13.1
sp. zn. II. ÚS 858/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mikhaila Andreeviche Chumakova, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Nad Úpadem 234, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 14 To 14/2013 a jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. Nt 2033/2012, spojené s návrhem na zrušení ust. §175 odst. 1 písm. i), §175 odst. 1 písm. j), §327 odst. 1, §334f odst. 1, §356, §378a odst. 2 písm. a), §380 odst. 1, §397 odst. 1, §399 odst. 2 zákona č. 141/1961, trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění, a celého oddílu třetího hlavy dvacáté páté téhož zákona, a §10 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti návrhu dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost stěžovatel spojil dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku.
Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Maďarské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Městským soudem v Nyíregyháze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 14.Bny 589/2012/2, a to pro trestný čin zpronevěry spáchaný na úkor mimořádně velké hodnoty, trestný čin odčerpání krytí dluhu a trestný čin podvodu spáchané za účelem obohacení a vedoucí ke vzniku značné škody dle příslušných ustanovení trestního zákoníku Maďarské republiky.
Městským soudem v Praze bylo již rozhodnuto usnesením ze dne 7. 8. 2012 na základě prvního evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudem v Pešti o předání stěžovatele do Maďarské republiky k trestnímu stíhání pro spáchání pokusu daňového podvodu a bylo též rozhodnuto o přeměně předběžné vazby, v níž se vyžádaný nacházel od 17. 6.2 012, na vazbu předávací. Předání nebylo dosud realizováno, neboť stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012, kterým byla zamítnuta jeho stížnost jako nedůvodná, postupně dvěma ústavními stížnostmi a požádal v České republice o udělení azylu.
Maďarská strana doručila české straně druhý evropský zatýkací rozkaz na stěžovatele, o němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Městský soud dospěl shodně s názorem státní zástupkyně k závěru, že i v tomto případě je na místě vést řízení a rozhodovat v režimu ustanovení §411 tr. řádu, nikoliv v §418 případně §419 tr. řádu. Dle soudu postup podle §418 tr. řádu by bylo na místě použít, pokud by vyžádaný již nebyl v dispozici tuzemského soudu a §419 tr. řádu o souběhu více evropských zatýkacích rozkazů není na místě vzhledem k tomu, že oba zatýkací rozkazy byly vydány různými soudy v tomtéž státě, lze je tedy vykonat současně, neboť si nekonkurují. Městský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele o vadných procesních postupech vyžadujícího státu bránících předání na základě druhého zatýkacího rozkazu, týkajícího se dalšího samostatného trestního řízení vedeného v Maďarsku. Podle městského soudu nebrání předání ani okolnost, že stěžovatel nebyl v Maďarsku formálně obviněn. Odmítl jako nedůvodnou i námitku, že maďarské orgány trestního řízení mohou podle tamního právního řádu vést řízení bez přítomnosti vyžádaného, jestliže je tam zastoupen aktivně jednajícími maďarskými advokáty s tím, že jednak je takový postup na vůli maďarských orgánů a nikoliv obligatorní a jednak je podmíněn skutečnostmi, které v daném případě nenastaly (např. odepření extradice). Městský soud neshledal důvody k zamítnutí předání ve smyslu §411 odst.6 tr. řádu, poukázal na to, že z popisu jednání v zatýkacím rozkazu je zřejmé, že jde o činy oboustranně trestné, které nepodléhají v České republice ani amnestii, ani promlčení. Tvrzení stěžovatele, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil a jde o případy ryze civilní, obchodně právní povahy, odmítl soud s tím, že v rámci extradičního řízení mu nepřísluší posuzovat otázky viny. Dospěl rovněž k závěru, že v daném případě předání formou vazebního extradičního řízení není nepřiměřeným postupem, nejde o případ, kdy by bylo namístě s poukazem na ústavní princip proporcionality odmítnout extradici.
Stížnostní soud dospěl k závěru, že soud I. stupně postupoval zcela správně na základě výše specifikovaného evropského zatýkacího rozkazu, vydaného řádně příslušným maďarským soudem, a konal řízení na podkladě návrhu státní zástupkyně podle §411 odst. l tr. řádu.
V obsáhle, avšak složitě a ne zcela srozumitelně koncipované ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdí, že postupem soudů v jeho věci došlo opakovaně a zásadně k porušování trestního řádu, Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o lidských právech; blíže, tj. co do předmětných ustanovení, zakotvujících jednotlivá základní lidská práva, však tato porušení nespecifikuje.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil v souvislosti s předáním do Maďarské republiky k trestnímu stíhání již dvakrát, v obou případech se jednalo o ústavní stížnost proti omezení jeho osobní svobody předběžnou vazbou. Obě ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 3008/12 a sp. zn. II. ÚS 4237/12) byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Argumentace stěžovatele se ve všech ústavních stížnostech obsahově překrývá, ve všech případech rovněž spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení jím specifikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu argumentů na podporu tvrzené rozpornosti institutu evropského zatýkacího rozkazu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel vznáší tezi, že rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) není přímo vykonatelné ani závazné pro Českou republiku ani její občany. Tvrdí, že plenární nález Pl. ÚS 66/04, jímž nebyla shledána neústavnost zákonných ustanovení, zavádějících do trestního řádu agendu předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu a otázek s tím souvisejících, vycházel z právního stavu před účinností Lisabonské smlouvy. Po účinnosti této smlouvy dle stěžovatele vzniká jediný stát a v těchto podmínkách předávání není možné, neboť se jedná o institut mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.
Dalšími námitkami v ústavní stížnosti jsou zejména - zpochybnění principu speciality evropského zatýkacího rozkazu, vydaného Městským soudem v Nyíregyháze, nedodržení principu proporcionality, zpochybnění dodržení zásady oboustranné trestnosti, odnětí stěžovatele zákonnému soudci JUDr. Bc. Jiřímu Říhovi, Ph. D.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Vrchní soud v Praze uvedl, že za nové argumenty oproti předcházejícím dvěma ústavním stížnostem lze považovat pouze argumenty týkající se otázky možnosti souběhu dvou a více evropských zatýkacích rozkazů z jednoho členského státu Evropské unie, a s tím spojené námitky o porušení uplatnění zásady speciality ze strany maďarských orgánů trestního řízení, námitky, že byl stěžovatel v předávacím řízení odňat zákonnému soudci, že mu nebyla dána dostatečná možnost vyjádřit se během soudního jednání k jednotlivých skutkům uvedeným ve vydaných evropských zatýkacích rozkazech a námitka, že ze strany maďarských orgánů trestního řízení nebyl dodržen princip proporcionality. Tyto námitky jsou však v podstatě totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení městského soudu. Vrchní soud se v napadeném usnesení s těmito námitkami a argumenty již vypořádal. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, jednak z důvodů, které jsou uvedeny již ve dvou předchozích usneseních Ústavního soudu v téže věci, jednak z důvodů, které jsou uvedeny i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí městského soudu, pokud se v jejich odůvodněních reaguje na argumenty vyžádaného opírající se o principy ústavního práva.
Vedlejší účastník, Městské státní zastupitelství v Praze, k věci uvedl, že evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě bylo rozhodnuto o předání, má veškeré požadované náležitosti. Při rozhodování o předání, jakož i v průběhu předběžného šetření vedeného státní zástupkyní, nebyla porušena práva předávané osoby. Stěžovatel byl k věci vyslechnut ve smyslu §409 odst. 2 tr. řádu, byl seznámen s obsahem evropského zatýkacího rozkazu, který mu byl písemně přeložen do ruského jazyka. Poté měl možnost se vyjádřit v průběhu veřejného zasedání, čehož využil. Nelze souhlasit s tím, že byl odňat svému zákonnému soudu, neboť ve věci se jednalo o dvě samostatná rozhodnutí o dvou evropských zatýkacích rozkazech, na základě dvou návrhů státní zástupkyně a příslušnost senátu Městského soudu v Praze byla dána rozvrhem práce. Městský soud v Praze, jakož i Vrchní soud v Praze, se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele ve svých usneseních.
Všechna vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud však v projednávaném případě neshledal.
S některými nyní vznášenými námitkami se Ústavní soud vypořádal již v řízení o ústavních stížnostech předcházejících, proto lze na tato usnesení odkázat.
V usnesení sp. zn. II. ÚS 4237/12 Ústavní soud konstatoval, že "nemůže vzít za svůj názor stěžovatele, že přes existenci nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, vydaný pod č. 434/2006 Sb. a publ., jako N 93/41 SbNU 195, by měla otázka souladnosti institutu EZR s ústavním pořádkem být opětovně podrobena přezkumu před Ústavním soudem. Argumentuje-li stěžovatel, že přijetím Lisabonské smlouvy došlo k podstatné změně okolností, neboť dle jeho názoru nyní existuje nový, jednotný stát Evropská unie, v jehož rámci pozbývá úprava extradičních řízení smyslu, nelze tento názor přijmout. Účinností Lisabonské smlouvy Česká republika neztratila svou svrchovanost, a ačkoliv EZR je založen na fikci tzv. jednotného státního území, smysl a účel této fikce se vyčerpává jen a pouze zjednodušením styku členských států při přeshraniční justiční spolupráci v trestních věcech, kdy tato je jím ovšem právě toliko zjednodušena, nikoliv zrušena. Na tom nic nemění ani fakt, že po Lisabonské smlouvě disponuje Evropská unie právní subjektivitou a že nyní disponuje pravomocemi i v oblasti tzv. bývalého třetího pilíře, neboť i nadále přísluší výkon trestních pravomocí nikoliv jí, ale členským státům. K naplnění clausulae cum rebus sic stantibus tak nedošlo. Souladnost institutu EZK s ústavním pořádkem byla vyslovena zmíněným vykonatelným nálezem Pl. ÚS 66/04, který je dle čl. 89 odst. 2 úst. Ústavy ČR, závazný pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud v této věci. Upozorňuje-li stěžovatel na princip proporcionality při užívání institutu EZR, což dokumentuje na zprávě Evropské komise o provádění rámcového rozhodnutí o EZR, pak Ústavní soud upozorňuje, že tento princip usměrňuje aplikaci tohoto právního institutu, nevypovídá však nic o tom, že by jeho existence jako taková nebyla legitimní."
Co se týká samotných napadených rozhodnutí, z obsahu usnesení vrchního soudu je zřejmé, že věnoval námitkám stěžovatele proti usnesení městského soudu o předání do Maďarské republiky dostatečnou pozornost a se všemi vznesenými námitkami se řádným způsobem vypořádal. Předně je nutno poukázat na jeho závěry ohledně stěžovatelem namítaného nesprávného postupu při souběhu dvou evropských zatýkacích rozkazů. S jeho závěrem, že v dané věci nebylo možno postupovat jinak, než podle §411 odst. 1 tr. řádu, nelze něž souhlasit a na jeho odůvodnění v usnesení vrchního soudu odkázat (str. 12 až 14). S tímto pak souvisí rovněž námitka stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci (u jednání nebyl JUDr. Říha, jenž se účastnil projednávání prvního zatýkacího rozkazu), přičemž tato námitka je vzhledem k tomu, že se v případě druhého evropského zatýkacího rozkazu jednalo o samostatný návrh, nedůvodná, neboť v souladu s rozvrhem práce byl ve věci činný senát 5 To, jehož členem JUDr. Říha nebyl.
V postupu jak Městského soudu v Praze, tak Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud neshledal žádné pochybení takového rázu, které by mělo za následek porušení některého z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Oba obecné soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly, svá rozhodnutí pečlivě a způsobem odpovídajícím závažnosti věci odůvodnily, vrchní soud se vypořádal s každou námitkou stěžovatele uplatněnou ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, a proto vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal ze strany soudů namítaný zásah do základních práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomuto výroku Ústavní soud odmítl i připojený návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení dle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť v těchto případech takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu